Datum vložení: 18.5.2007
ráda bych se zeptala na věc, která mě velmi trápí. Jsem silně věřící člověk, Moji rodiče věřící nejsou a naprostá většina blízkých lidí kolem mě také ne. Výjimku tvoří jen můj manžel. Křesťanské víře mě naučil člověk, respektive víru jsem přijala od člověka, který tvrdil, že každý, kdo nepřijme Ježíše, jako svého spasitele, půjde do pekla.
Jak jsem říkala, jsem silně věřící. Jsem spíš křesťan "začátečník" a kolikrát se přistihnu, že si říkám, že bych v Boha raději nevěřila, protože víra v něj mi přináší neustálá muka z přemýšlení, že miliony a miliardy lidí půjdou do pekla.
Mezi nimi například i můj otec, matka a další lidé. Jako příklad vezmu svého tatínka, který je hodný, dobrý a velmi morální člověk. Je ale přesvědčený ateista. Nebyl vychován ve víře, nevyrůstal v prostředí, kde by se s vírou setkal. Dnes je jeho „víra“ v ateismus stejně silná jako moje víra v Boha. Vím že to asi zní hloupě, ale svým způsobem za to ani nemůže, že není věřící. Prostě taková byla doba a prostředí. Já ho nejspíš v uvěření v Boha „přinutit“ nedokážu. (Po pravdě řečeno se o to ani nesnažím, jeho přesvědčení je opravdu silné). Můžu se za něj jen modlit, což činím.
Jenomže v Boha nedokážu nevěřit. Vím, že je. Jen nevím, jak Boha milovat, když bych byla raději, aby nebyl. Moje víra je založena na strachu z pekla, myslím, že to není správně, ale nevím, jak z toho ven. Chci Boha milovat, to je ta správná cesta, ale nevím, jak to zařídit. Chci žít v radosti z Jeho lásky a ne v hrůze z Jeho zatracení.
Opravdu mnoho času v poslední době se trápím tím, co bude s mými blízkými i s ostatními lidmi po smrti. Sama za sebe se můžu a budu snažit, být taková, abych šla do nebe, svoje děti vychovávám tak, aby byly takovými věřícími lidmi, aby šli do nebe.
Ale například svoje rodiče změnit nejspíš nemůžu. Mám jen modlitby. Vím, že to je mocný nástroj, ale pořád žiju s hrůzou, že se na víru třeba nikdy neobrátí. Nemyslím už snad skoro na nic jiného a v těchto obavách už nemám ani radost ze života. Navíc si už ani nepřeji další děti, protože se bojím, že někde sejdou na zcestí a půjdou do pekla a tak si říkám, že je pro ně lepší ani nevzniknout.
Na druhou stranu nevěřím tomu, že si to Bůh takhle přál. Jistě si nepřál, abych se celý život děsila, co bude s mými milovanými lidmi v pekle, abych se Boha bála a nedokázala jej milovat ze samé obavy o své milované, abych se bála si pořídit ještě více dětí.
Jak to tedy je? Opravdu půjdou všichni nevěřící lidé do pekla? (Vím, že věřit nestačí, ale já se úmyslně ptám na nevěřící)
Peklo chápu, jako stav, kde není přítomen Bůh a proto zde není nic dobrého, ale samé špatné věci. Prostě místo nějaké neskonalé a věčné bolesti a utrpení. Je toto chápání správné? A opravdu sem míří i třeba ti mí rodiče a mnoho a mnoho dalších lidí, kteří jsou dobrými lidmi, ale bohužel nevěří v existenci Boha? Pokud to tak je, jak se s touto hroznou skutečností smířit? Jak se s tímto vědomím naučit žít a nezbláznit se z toho? Jak se s tím vyrovnávají ostatní křesťané?
Velice Vám děkuji za odpověď a moc se na ni těším, protože snad přinese úlevu. Srdečně zdravím.
Velmi chápu Vaše znepokojení. I mě by děsila podobná představa, a možná i dříve děsila, že by mnozí lidé kolem mne, jen proto, že Boha nepoznali, šli do pekla. Peklo je skutečně chápané jako místo bez Boha, ale pro lidi, kteří se pro tento stav rozhodli, záměrně a svobodně se rozhodli pro zlo, proti Bohu. Což je úplně jiná situace, než ta kterou popisujete! Jako katoličtí křesťané pevně věříme, že ti, kteří v Boha přímo nevěří, tak pro ně je zde cesta svědomí, tedy že se snaží jednat podle poznané pravdy, podle svědomí, a taková snaha o dobré jednání je k dobré věčnosti vede. Cestou do nebe je pro tyto lidi tedy snaha o dobrý život na jedné straně a Boží milosrdenství a velká Boží láska k lidem na straně druhé. Rozhodně můžete svoje obavy a strachy, o kterých hovoříte, odložit a důvěřovat Bohu, který nás svými cestami vede k sobě. Takto hovoří dokumenty církve.
Zde je příklad z dokumentu II. vatikánského koncilu Lumen gentium, článek o nekřesťanech (podobných citací najdete v dokumentech církve samozřejmě mnohem více):
Ba i lidé, kteří ještě nepřijali evangelium, jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu. Patří sem na prvém místě národ, s nímž byla uzavřena smlouva, jemuž byla dána zaslíbení a z něhož se zrodil Kristus podle těla (srov. Řím 9,4-5), vyvolený národ, tak drahý Bohu kvůli praotcům: vždyť Bůh nelituje, že něco daroval, ani že někoho povolal (srov. Řím 11,28-29). Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit. Bůh není daleko ani od těch, kteří hledají neznámého Boha v mlhavých stopách a obrazech, vždyť všem dává život, dech a všechno (srov. Sk 17,25-28) a jako spasitel chce, aby všichni lidé byli spaseni (srov. 1 Tim 2,4). Věčné spásy mohou totiž dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí. Božská prozřetelnost neodpírá pomoc nutnou ke spáse těm, kteří bez vlastní viny ještě nedošli k výslovnému uznání Boha, ale snaží se, ne bez Boží milosti, o dobrý život. Neboť cokoli je u nich dobré a pravdivé, považuje církev za přípravu na evangelium, za dar od Boha, jenž osvěcuje každého člověka, aby nakonec měl život.
Zkuste si třeba sbírku dokumentů II. vatikánského koncilu opatřit a určitě tam najdete zdroj pokoje a radosti. Nenechte se v této věci zviklávat těmi, kteří je straší, nebo těmi, kdo užívají cynismu, nejlepší je nevpouštět takové destruktivní myšlenky vůbec do sebe.¨
Také může pomoci, když o těchto otázkách pohovoříte s někým, kdo Vás skrze setkání a rozhovor povede k důvěře v Boha a pokoji srdce. Bůh s Vámi!
Otázka:
Dobrý den,ráda bych se zeptala na věc, která mě velmi trápí. Jsem silně věřící člověk, Moji rodiče věřící nejsou a naprostá většina blízkých lidí kolem mě také ne. Výjimku tvoří jen můj manžel. Křesťanské víře mě naučil člověk, respektive víru jsem přijala od člověka, který tvrdil, že každý, kdo nepřijme Ježíše, jako svého spasitele, půjde do pekla.
Jak jsem říkala, jsem silně věřící. Jsem spíš křesťan "začátečník" a kolikrát se přistihnu, že si říkám, že bych v Boha raději nevěřila, protože víra v něj mi přináší neustálá muka z přemýšlení, že miliony a miliardy lidí půjdou do pekla.
Mezi nimi například i můj otec, matka a další lidé. Jako příklad vezmu svého tatínka, který je hodný, dobrý a velmi morální člověk. Je ale přesvědčený ateista. Nebyl vychován ve víře, nevyrůstal v prostředí, kde by se s vírou setkal. Dnes je jeho „víra“ v ateismus stejně silná jako moje víra v Boha. Vím že to asi zní hloupě, ale svým způsobem za to ani nemůže, že není věřící. Prostě taková byla doba a prostředí. Já ho nejspíš v uvěření v Boha „přinutit“ nedokážu. (Po pravdě řečeno se o to ani nesnažím, jeho přesvědčení je opravdu silné). Můžu se za něj jen modlit, což činím.
Jenomže v Boha nedokážu nevěřit. Vím, že je. Jen nevím, jak Boha milovat, když bych byla raději, aby nebyl. Moje víra je založena na strachu z pekla, myslím, že to není správně, ale nevím, jak z toho ven. Chci Boha milovat, to je ta správná cesta, ale nevím, jak to zařídit. Chci žít v radosti z Jeho lásky a ne v hrůze z Jeho zatracení.
Opravdu mnoho času v poslední době se trápím tím, co bude s mými blízkými i s ostatními lidmi po smrti. Sama za sebe se můžu a budu snažit, být taková, abych šla do nebe, svoje děti vychovávám tak, aby byly takovými věřícími lidmi, aby šli do nebe.
Ale například svoje rodiče změnit nejspíš nemůžu. Mám jen modlitby. Vím, že to je mocný nástroj, ale pořád žiju s hrůzou, že se na víru třeba nikdy neobrátí. Nemyslím už snad skoro na nic jiného a v těchto obavách už nemám ani radost ze života. Navíc si už ani nepřeji další děti, protože se bojím, že někde sejdou na zcestí a půjdou do pekla a tak si říkám, že je pro ně lepší ani nevzniknout.
Na druhou stranu nevěřím tomu, že si to Bůh takhle přál. Jistě si nepřál, abych se celý život děsila, co bude s mými milovanými lidmi v pekle, abych se Boha bála a nedokázala jej milovat ze samé obavy o své milované, abych se bála si pořídit ještě více dětí.
Jak to tedy je? Opravdu půjdou všichni nevěřící lidé do pekla? (Vím, že věřit nestačí, ale já se úmyslně ptám na nevěřící)
Peklo chápu, jako stav, kde není přítomen Bůh a proto zde není nic dobrého, ale samé špatné věci. Prostě místo nějaké neskonalé a věčné bolesti a utrpení. Je toto chápání správné? A opravdu sem míří i třeba ti mí rodiče a mnoho a mnoho dalších lidí, kteří jsou dobrými lidmi, ale bohužel nevěří v existenci Boha? Pokud to tak je, jak se s touto hroznou skutečností smířit? Jak se s tímto vědomím naučit žít a nezbláznit se z toho? Jak se s tím vyrovnávají ostatní křesťané?
Velice Vám děkuji za odpověď a moc se na ni těším, protože snad přinese úlevu. Srdečně zdravím.
Odpověď:
Přeji pěkný den.Velmi chápu Vaše znepokojení. I mě by děsila podobná představa, a možná i dříve děsila, že by mnozí lidé kolem mne, jen proto, že Boha nepoznali, šli do pekla. Peklo je skutečně chápané jako místo bez Boha, ale pro lidi, kteří se pro tento stav rozhodli, záměrně a svobodně se rozhodli pro zlo, proti Bohu. Což je úplně jiná situace, než ta kterou popisujete! Jako katoličtí křesťané pevně věříme, že ti, kteří v Boha přímo nevěří, tak pro ně je zde cesta svědomí, tedy že se snaží jednat podle poznané pravdy, podle svědomí, a taková snaha o dobré jednání je k dobré věčnosti vede. Cestou do nebe je pro tyto lidi tedy snaha o dobrý život na jedné straně a Boží milosrdenství a velká Boží láska k lidem na straně druhé. Rozhodně můžete svoje obavy a strachy, o kterých hovoříte, odložit a důvěřovat Bohu, který nás svými cestami vede k sobě. Takto hovoří dokumenty církve.
Zde je příklad z dokumentu II. vatikánského koncilu Lumen gentium, článek o nekřesťanech (podobných citací najdete v dokumentech církve samozřejmě mnohem více):
Ba i lidé, kteří ještě nepřijali evangelium, jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu. Patří sem na prvém místě národ, s nímž byla uzavřena smlouva, jemuž byla dána zaslíbení a z něhož se zrodil Kristus podle těla (srov. Řím 9,4-5), vyvolený národ, tak drahý Bohu kvůli praotcům: vždyť Bůh nelituje, že něco daroval, ani že někoho povolal (srov. Řím 11,28-29). Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit. Bůh není daleko ani od těch, kteří hledají neznámého Boha v mlhavých stopách a obrazech, vždyť všem dává život, dech a všechno (srov. Sk 17,25-28) a jako spasitel chce, aby všichni lidé byli spaseni (srov. 1 Tim 2,4). Věčné spásy mohou totiž dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí. Božská prozřetelnost neodpírá pomoc nutnou ke spáse těm, kteří bez vlastní viny ještě nedošli k výslovnému uznání Boha, ale snaží se, ne bez Boží milosti, o dobrý život. Neboť cokoli je u nich dobré a pravdivé, považuje církev za přípravu na evangelium, za dar od Boha, jenž osvěcuje každého člověka, aby nakonec měl život.
Zkuste si třeba sbírku dokumentů II. vatikánského koncilu opatřit a určitě tam najdete zdroj pokoje a radosti. Nenechte se v této věci zviklávat těmi, kteří je straší, nebo těmi, kdo užívají cynismu, nejlepší je nevpouštět takové destruktivní myšlenky vůbec do sebe.¨
Také může pomoci, když o těchto otázkách pohovoříte s někým, kdo Vás skrze setkání a rozhovor povede k důvěře v Boha a pokoji srdce. Bůh s Vámi!
Na otázku odpověděl:
Mgr. Petr Nešpor
