Datum vložení: 6.12.2007
Chápu vaše překvapení, že se najednou zdá, že to v té Bibli nějak nesedí, a zároveň obdivuji poctivost, jak hledáte porozumění biblickým příběhům. Je třeba ale říct, že tato propočítávání, která uvádíte, se ukážou jako irelevantní, když vezmeme na mysl skutečnost, že struktura sedmi dnů zde neodkazuje na časový údaj o tom, jak dlouho Hospodin svět tvořil, ale odkazuje na jinou, pro Izraelce zcela zásadní pravdu, a to bylo slavení šabatu - tedy sedmého dne. V této zprávě o stvoření jsou tedy vysloveny dvě základní pravdy pro víru Židů:
1) Ve světě, ve kterém žiji, je přítomen Hospodin! Skvělá věc, Bůh je zde! Nejsem sám, nepadám někam do nicoty. Tento Hospodin je větší než různé mocnosti, které mě obklopují. A navíc je to Bůh, který mi přeje! Je to on, od něhož má všechno svůj počátek, včetně nás, lidí. Hospodin vše převyšuje a my jsme stvoření "podle jeho obrazu".
2) Jsem pozván k tomu, abych s tímto Hospodinem komunikoval, sluší se a patří, abych mu děkoval za všechno, co mám, za celý široký svět. Abych ho chválil každý den, zvláště v den sedmý - šabat.
Tyto dvě skutečnosti jsou v kapitole o stvoření vzájemně proniknuty, stvoření spíš představuje obsah vyprávění a těch sedm dní představuje formu vyprávění.
Jinak řečeno: Skvělá zpráva o tom, že Bůh stvořil tento svět, že ho stvořil jako dobrý svět a že stvořil i nás lidi, to je tak velká věc, že je třeba o tom ... zpívat! A tak je první forma biblické zvěsti v Genezi formou písně oslavující Boží stvoření o sedmi slokách (i s formami refrénu: "Bůh viděl, že je to dobré. Byl večer a bylo jitro, den třetí...").
Přeji vše dobré, také, abyste našel brzy někoho, kdo vám v těchto věcech v církvi může kvalifikovaně poradit. Ale i čtení křesťanských biblických knih může velmi pomoci.
Zdraví a požehnané dny přeje
Petr Nešpor
Kdo si chce počíst více, může si přečíst nnásledující knihy a texty:
Nejtěžší stránky bible
Chodit s Bohem
Starý Zákon - kniha pro dnešní dobu
---
Svět stvořený v šesti dnech?
Kapitola z knihy Nejtěžší stránky Bible
Podle Písma svatého byl svět stvořen v šesti dnech. Dnes zcela jistě víme, že vesmír vznikal miliardy let. Biblické údaje jsou tedy v rozporu s vědou. Jak to vysvětlit?
Přenesme se do dávné minulosti, až na samý počátek dějin lidstva, a představme si člověka, který začal poznávat svět, který jej obklopoval. Pro něj byly hory, roviny, lesy, moře, hvězdná obloha jako veliká kniha, z níž vyčetl "někoho" neviditelného. Nacházel se v uspořádaném světě, kde bylo všechno připraveno k životu. To všechno svědčilo o čísi přítomnosti, o velikosti, moudrosti a všemohoucnosti onoho "někoho".
Nejde o domněnky, ale o interpretace závěrů zaznamenaných v písemných památkách. První nám známá starověká civilizace - sumerská - zachytila ve 3.- 2. tisíciletí př. Kr. na hliněných tabulkách úvahy mudrců týkající se kosmogonie, tedy vzniku světa.1) Představovali si ho jako ohromnou třípatrovou budovu. Podobnou představu světa o třech úrovních měli také lidé z různých kulturních okruhů, mezi jinými i Izraelci. Rekonstrujme si nyní tento model vesmíru, jehož obrazy a představy najdeme v Bibli. Je pro nás nutný k pochopení biblického popisu stvoření světa a představuje klíč k odpovědi na položenou otázku.
Střední část vesmíru zaujímala zemská plocha, opírající se o obrovské sloupy a obklopená oceánem slané vody. Pod dnem tohoto oceánu se nacházel šeol (podzemí, propast, peklo), kam odcházeli zemřelí. To byla spodní, nejnižší úroveň. Ze dna oceánu se zvedaly na konci zemského okrsku tzv. věčné hory, jakési nesmírné stěny, kterých žádný smrtelník nemohl dosáhnout. O jejich štíty se opírala tvrdá deska, nazývaná "firmament" (obloha)2) nebo "nebeská klenba". Představovala strop střední úrovně a současně dno horního oceánu sladkých vod. Jeden ze štítů prvotních hor se tyčil nad tímto oceánem a byl místem přebývání božstev. Celá horní úroveň byla překrytá jinou deskou, zvanou "nebesa nebes", o jejíž existenci se starověcí lidé pouze dohadovali. Právě o tyto představy se opíral ještě svatý Pavel, když napsal: "Znám jednoho křesťana, který byl před čtrnácti lety uchvácen až do třetího nebe" (2 Kor 12,2). V obloze byly otvory, jimiž voda ze sladkého oceánu padala v podobě deště na zem, četnými kanály ve věčných horách se zase dostávala pod povrch země a vytékala jako prameny řek. Mraky, blesky, kroupy a sníh měly ve věčných horách vlastní místa. Celou tuto stavbu osvětlovala nebeská tělesa: hvězdy visící nad oblohou a Slunce s Měsícem, putující pod stejnou oblohou a uzavírající svislý kruh tunely, umístěnými ve věčných horách a pod šeolem.
Takový byl ve všeobecných rysech "vědecký" názor starověkých a po nich i středověkých lidí na strukturu světa. Sumerové si uvědomovali, že všechny stavby na zemi postavil člověk a že vyžadují jeho péči. Proto došli k závěru, že vesmír musela vybudovat věčná rozumná bytost, mocnější než člověk, která o své dílo stále pečuje.3) Existoval však národ, který nenásledoval sumerskou, babylonskou, akkadskou nebo egyptskou kosmogonii, zaplňující vesmír božstvy a spojující jejich existenci s hmotným světem. Izrael přijal i přes všeobecné přesvědčení existenci jednoho Boha, který byl vždy a přede vším. Toto tvrzení má svůj původ v Bibli: "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi" - tedy všechno (Gn 1,1).4)
Právě tuto zjevenou pravdu chtěl inspirovaný autor vyjádřit ve svém popisu stvoření světa. K takovému pojetí Boha nedošel žádný ze starověkých mudrců Blízkého východu, žádný řecký či římský filosof. Nedošli by k němu ani Hebrejci, kdyby se opírali pouze o rozum jako sumerští mudrci. Dospěli k této pravdě Božím zjevením v dějinách vyvoleného národa, v nich poznali jeho působení a skrze toto působení pak poznali, kým Bůh je. V určité fázi nabývání této zkušenosti se přesvědčili, že "absolutním počátkem" všeho bylo "Boží slovo", které vyzvalo Abraháma, ukazovalo svoji účinnost v boji s faraónem a v usilování o zaslíbenou zemi. Když si později izraelští mudrci položili otázku, co bylo před Abrahámovým povoláním, přenesli vlastní zkušenosti s tvůrčím Božím slovem do neznámého stadia dějin. V 10. století př. Kr. vznikl druhý popis stvoření (Gn 2,4b-23) a v 6.-5. stol. první (Gn 1,1-2,4a). Odlišují se mezi sebou sledem a počtem stvořených děl, navíc byly v Bibli umístěny vedle sebe. Svědčí to o skutečnosti, že nesrovnalosti nebyly podstatnou věcí. Jeden i druhý popis podává pravdu, kterou ve 2. století př. Kr. vyjádřila makabejská matka, když povzbuzovala jednoho ze svých sedmi mučených a k smrti odsouzených synů: "Prosím tě dítě, pohlédni k nebi i na zemi, na všechno, co je zde vidět, a věz, že to Bůh udělal ne z toho, co bylo a že i lidský rod takto povstal" (2 Mak 7,28).
Popis biblického autora v úvodní větě první zprávy o stvoření světa je fantazijním výtvorem. Nikdo s určitostí nevěděl, "jak" svět vznikl. Toto tajemství autorovi neodkryl ani dar inspirace. Nakonec to ani nebylo třeba. V návaznosti na pohanské kosmogonie a vycházeje z obecně přijatého modelu vesmíru sepisuje dílo, jehož literární forma mu slouží k předložení náboženské pravdy: vloží do něj nauku o Bohu. Znalost pohanských kosmogonií využije pouze k ukázání ohromné propasti, která leží mezi pojetím Boha Izraele a tehdejšími představami o božstvech. Jahve je jeden, existuje mimo čas, který vytvořil stvořením světa. Je absolutně odlišný a jiný než svět, jehož existenci udržuje a nad nímž má absolutní moc. Všechno, co stvořil, svěřil člověku, jejž rovněž stvořil, ale ke svému obrazu. "Podmaňování země" (srov. Gn 1,28) se může dít šest dní v týdnu. Sedmý den je svatý, proto se v něm sluší ustat od práce.
K předání těchto vědomostí využívá inspirovaný autor svých znalostí o vesmíru. Celé vyprávění i jeho struktura mu slouží hlavně jako nosná myšlenková konstrukce. Rozložení Boží činnosti do sedmi dní určuje charakter literární formy bez ambicí předat znalosti o vesmíru. Tyto znalosti jsou pouze prostředkem k předání poučení. Existující týdenní rytmus času slouží k rozdělení vyprávění na sedm dní. Uvedené spojení Božího konání s týdnem dokonale odpovídá cíli, jehož chtěl biblický autor dosáhnout. Spojuje toto konání s lidskou prací a současně ukazuje tvůrčí spojení mezi Bohem a člověkem. K provázanosti činností přispívá symbolika čísla sedm. V semitské literatuře byla představována jako obraz neurčitého úseku času a současně jako jeho naplnění. Jako příklad nám poslouží následující úryvek z ugaritské básně:
Hle, jeden den i druhý, oheň pohlcuje dům, plamen v paláci;
třetí, čtvrtý den, oheň pohlcuje dům, plamen v paláci; pátý,
šestý den, oheň pohlcuje dům, plamen v paláci;
ale sedmého dne odešel oheň z domu, plamen z paláce.5)
Je to popis požáru, který skončil.
Inspirovaný autor použil podobnou literární formu, její použití ale překročilo mez obvyklých výrazových prostředků. Šest dní týdne je vyplněno Boží činností: tvorbou stavby světa a jeho vybavení. Toto schéma prozrazuje pronikavou znalost vesmíru a nedá se srovnat s fantastickými scénami pohanských kosmogonií, například sumerské. Epos Enúma eliš z 3.-2. tisíciletí př. Kr.6) podává vyprávění o vzniku bohů z existujících elementů, jakými byla božstva Apsú a Tiámat - sladké a slané vody odvěkého oceánu. Když se Apsú a Tiámat ještě nacházeli v bezmezném chaosu prastaré hmoty, začali vznikat bohové, kteří záludně zabili Apsúa. Pomstou planoucí Tiámat vytáhla do boje s bohy, v jejichž čele stanul Marduk, který zahájil válku až poté, co se mu dostalo ujištění, že mu vítězství přinese vládu ve vesmíru. Po zabití Tiámaty rozdělil její tělo na dvě poloviny. Z jedné vytvořil oblohu a z druhé nižší svět. Poté dal vzniknout nebeským tělesům, rostlinám, zvířatům a lidem.
Jiné kosmogonie jsou ještě fantastičtější a božstva podílející se na stvoření světa jsou ještě silněji svázána s jeho stavbou i stavebním materiálem. V biblickém vyprávění je Bůh naproti tomu Bohem, a vesmír jeho dílem, zcela od něho odlišným. Aby ukázal, že všechno, co existuje, bylo stvořené Bohem a je pouze "věcí", nemající nejmenší známky božství, využívá inspirovaný autor svoje poznatky o stavbě vesmíru a všeho, co se v něm nachází, a umísťuje prvky stavby do jednotlivých dní v týdnu. Přitom ovšem rozlišuje: v prvních třech dnech tvoří Bůh trvalé prvky této stavby, a to oddělením světla od tmy, rozdělením horních a dolních vod a oddělením pevniny od moře. Třetího dne Bůh vykonal ještě jedno dílo: přikázal zemi vydat zeleň. V následujících třech dnech dokonal vybavení stavby vesmíru: stvořil Slunce, Měsíc, hvězdy, ptáky a mořské živočichy, pozemská zvířata. Šestého dne dokončil druhé dílo - stvořil člověka.
Postavíme-li vedle sebe uvedené dva třídenní celky, všimneme si zvláštní symetrie, vznikající mezi stvořenými díly. Světlu a tmě prvního dne odpovídají Slunce, Měsíc a hvězdy dne čtvrtého. Rozdělení na horní a dolní vody ve dni druhém odpovídá zaplnění vzniklého prostoru ptáky a dolních vod vodními živočichy dne pátého. Vzniku země ve třetím dni odpovídají pozemská zvířata dne šestého. Shodují se i jiná díla třetího a šestého dne. Vznikly rostliny představující pokrm pro člověka i pozemská zvířata (srov. Gn 1,29). Skončil šestý den. Biblický autor následující větou prozrazuje, že přijal popsané rozdělení vesmíru se vším, co se v něm nachází: "Tak byla dokončena nebesa i země" (první triáda) se všemi svými zástupy (stvoření)" (druhá triáda) (Gn 2,1).
Odkazy na provázanost stvořených děl (osm) a dní (šest), vnitřní vazba slov, ale i schéma Božího konání v jednotlivých dnech: příkaz, jeho naplnění, popis činnosti, udělení jména nebo požehnání, chvála a zakončení - to všechno ukazuje na skutečnost, že biblický autor nechtěl předat zmíněné "události" v přísně historickém smyslu, ale jako nauku o stvoření. Stejně jako sled dní váže vyprávění v jeden celek i jejich schéma. Ne ve všech je počet formulí stejný, v prvním a v posledním dnu je jich sedm, podobně jako ve čtvrtém a pátém. Tímto způsobem vytváří celý popis zkřížení (chiasmus), neboli schematické uspořádání dvou paralelních členů triduí do kříže. Celek vyprávění je dále spojen opakováním neměnné formule, které je nosníkem pravdy, již chtěl autor předat ve svém díle: "I řekl Bůh..." Tato slova zahajují popis každého díla a opakují se osmkrát. Autor tím chtěl naznačit, že Bůh všechno stvořil slovem. Bohu byly připisovány antropomorfní znaky, jimiž chtěli Hebrejové vyjádřit přesvědčení, že Bůh je osobou. Jeho "práce" spočívala v tom, že vyjádřil svou vůli slovem, které se ihned "stávalo tělem" - tím, co vyjadřovalo. Tvoření slovem ukazuje ještě jednu pravdu, k níž žádný smrtelník nedošel a nedojde pouhým rozumem: totiž tu, že Bůh stvořil svět z ničeho. Mezi slovem a hmotnou skutečností chybí přirozený druhotný krok. Jinými slovy: slovo Boží nemůže být považováno za prvotní hmotu. Před počátkem neexistovalo nic z toho, co vzniklo "na počátku".
Při četbě vyprávění o stvoření světa si uvědomíme, že jde poezii v próze, o útvar plný lyriky a krásna. Je ale současně také něčím více. Proniká jím logická myšlenka - ne ve smyslu logiky západního myšlení, ale logiky semitské -, která odkrývá vnitřní přesvědčení autora, jež však není pouze jeho názorem. Víra matky Makabejských, že Bůh stvořil svět z ničeho, byla výrazem všeobecného přesvědčení, představujícího ústřední pravdu izraelského vyznání víry.7) Inspirovaný autor ji však uměl vyjádřit formou, kterou je možné směle označit za dílo semitského literárního umění. Dosáhl tímto způsobem dvou cílů: představil Boha a zdůraznil význam šabatu.
Celé vyprávění směřuje k sedmému dni a sám jeho název (šabat) v sobě skrývá symbolický význam. Pochází buď od čísla 7 (hebr. šeba), nebo od slovesa "ustat", "odpočinout" (hebr. šabat), nebo dokonce z akkadského šabatu = "být plným". Všechny tyto významy je možné vnést do slova šabat, jehož svatost je velká jako tajemství. Když dojdeme k sedmému dni, setkáme se s něčím novým, jiným a velmi hlubokým. Inspirovaný autor naznačuje tuto odlišnost odpoutáním se od opakování: "Byl večer a bylo jitro..." (v překladu Vulgáty: "Nastal večer, nastalo jitro [...]"). Není to tedy již den jako ty předešlé, jako všední dny, je něčím více: tajemným stavem. Uvedená skutečnost je zdůrazněna právě termínem "sedmý", trojím opakováním (v překladu Vulgáty). Znamená to důležitost, dokonalost, neobvyklost, tajemství, svatost. A "posvětit" - to znamená vyjmout, vydělit a oddělit, vyhradit Bohu. Škoda, že Bible tisíciletí následovala v tomto místě překlad Septuaginty - jako by se biblický autor zmýlil, protože sedmého dne Bůh nemohl pracovat. Tak se ztrácí myšlenka inspirovaného autora, který nenapsal, že "Bůh skončil šestého dne své dílo (...) odpočinul sedmého dne (...) požehnal tento sedmý den" (Gn 2,2). Slavnostní strofa zní jinak: "Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; a odpočinul sedmého dne od veškerého díla, které vykonal. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo" (podle Vulgáty).
Ani tento překlad však plně neobráží myšlenku inspirovaného autora. "Zakončení" díla sedmého dne, jakož i jeho "dokonání" neznamená zakončení ve smyslu konce, hebrejské slovo "káláh" znamená "dokončit začatou věc, doplnit ji o chybějící část", a teprve v tomto smyslu "ukončit". Toto rozlišení je velmi důležité. Sedmička znamená v semitské číselné symbolice dokonalost a plnost, zatímco šestka něco nedokončeného. Teologické vyznění tohoto tvrzení je jasné: člověk nebyl stvořen pouze pro to, aby si "podmanil zemi" (srov. Gn 1,28), ale také proto, aby svojí prací napodoboval Boha. Jinými slovy: lidská práce je účastí na stvořitelském Božím díle, je Božím darem, který člověku umožňuje realizovat jeho tvůrčí schopnosti. Zároveň autor vysvětluje, že se člověk nemusí úplně oddávat práci a považovat ji za svůj hlavní a jediný cíl, protože byl stvořen k jinému druhu života, což mu má připomínat sedmý den. Je povolán k něčemu vznešenějšímu než se zabývat pouze hmotným světem. Celé stvoření Bůh označil za "velmi dobré" (Gn 1,31), sedmý den však nejenom požehnal, ale i posvětil. Tento vyšší stupeň od "velmi dobré" vyjádřil inspirovaný autor trojím opakováním: "Sedmého dne... sedmého dne... sedmý den".
Toto téma však již zasluhuje pro svoji důležitost zvláštní pojednání. Svěcení soboty proniká celými dějinami spásy a neoznačuje pouze konkrétní den, není to obvyklé zanechání práce a vnější slavení. Připomínal to Kristus, když říkal: "Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou" (Mk 2,27-28).
Současný člověk by nebyl schopen - i přes svoje znalosti vesmíru a zákonů přírody, abstraktních pojmů a techniky řeči - podat obsah tak, jak to učinil příslušník kněžské školy v 6.-5. století př. Kr. Vyjadřování myšlenek mu neztěžovala logická přesnost sylogismů ani současné poznatky o světě. Představy o tomto světě - chybné ve světle současného vědění - se staly bezchybnou formou vyjádření pravdy o Bohu. Překrásný literární obraz inspirovaného autora můžeme porovnat s obrazy představujícími Kristovo narození. Každý z nich ukazuje onu událost jinak, na jiném pozadí, v jiných podmínkách. Mohli bychom snad říci, že představují neskutečnou událost?
Pravda spočívá v tom, co chtěl inspirovaný autor říci, a nikoli ve formě vyjádření jeho myšlenek. Čtěme první stránku Bible tak, jak ji četl astronaut James Lovell při letu na Měsíc (24. července 1964). To, co tam bylo v literárním smyslu napsáno o uspořádání vesmíru, bylo v rozporu s tím, co viděl a prožíval. A přesto svůj neobvyklý, těžko sdělitelný prožitek, naplněný údivem, vyjádřil přečtením prvního popisu stvoření světa (Gn 1,1-2,4a). Lidé, kteří díky technickému pokroku zanechali šlépěje na Měsíci (20. července 1969), tam zanechali důkazy nejenom svého pobytu, ale i své víry.
Od doby, kdy vznikly biblické zprávy o stvoření světa, se obraz tohoto světa změnil, nezměnil se ale jeho tvůrce. Čím je naše vědění vzhledem k neschopnosti lidského rozumu vědecky se dobrat pravdy o počátcích vesmíru? Závěrečné přesvědčení autora jedné populárně naučné knihy, že "svět neměl nikdy počátek a nedočká se konce",8) vyžaduje větší víru ke svému přijetí než tvrzení prosté ženy ze 2. století př. Kr., že "Bůh učinil všechno z ničeho" (srov. 2 Mak 7,28).
Již sv. Pavel poukazoval na chybu, jíž se dopouštěly starověké civilizace při čtení zvláštní "knihy", jakou je vesmír: "Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjivého Boha za zobrazení podoby pomíjivého člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů" (Řím 1, 20-23).
Totéž vyjádřil již dříve autor první biblické zprávy o stvoření světa, když ukazoval na nesmyslnost mezopotamského kultu nebeských těles a egyptského kultu zvířat.
Z knihy: Nejtěžší stránky Bible (Ziolkowski Zenon)
Vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Otázka:
Křesťanské víře jsem se otevřel celkem nedávno (i když jsem byl pokřtěn v dětství), a horlivě čtu Písmo a jiné materiály. Mám otázku, kde nenacházím uspokojivou odpověď.V Gn je řečeno, že Bůh stvořil svět a vše na něm během šesti dnů, sedmý den odpočíval. Židovství počítá že svět je "starý" asi 6000 let. Další věc: vývoj člověka od australopitéka po člověka dnešního typu oproti tomu stvoření Adama a Evy a vyhnání z ráje, dle židovství před 6tis. lety.... Víte, nevím, jaký náhled je v tomhle směru správný. Samozřejmě, že beru za zcela vlastní, že Bůh stvořil vše a vše pochází od něho a tento zdánlivý nesoulad mou víru v Něj nijak nezmenšuje, ale v tomhle celém mám nejasnost, beru-li Písmo jako zdroj informací od Pána..... Pokud bych bral, že je tu svět opravdu pouze 6000let, pak mě nenapadá obstojné vysvětlení všech archeologických nálezů a poznatky dnešní astrofyziky.Odpověď:
Pěkný den.Chápu vaše překvapení, že se najednou zdá, že to v té Bibli nějak nesedí, a zároveň obdivuji poctivost, jak hledáte porozumění biblickým příběhům. Je třeba ale říct, že tato propočítávání, která uvádíte, se ukážou jako irelevantní, když vezmeme na mysl skutečnost, že struktura sedmi dnů zde neodkazuje na časový údaj o tom, jak dlouho Hospodin svět tvořil, ale odkazuje na jinou, pro Izraelce zcela zásadní pravdu, a to bylo slavení šabatu - tedy sedmého dne. V této zprávě o stvoření jsou tedy vysloveny dvě základní pravdy pro víru Židů:
1) Ve světě, ve kterém žiji, je přítomen Hospodin! Skvělá věc, Bůh je zde! Nejsem sám, nepadám někam do nicoty. Tento Hospodin je větší než různé mocnosti, které mě obklopují. A navíc je to Bůh, který mi přeje! Je to on, od něhož má všechno svůj počátek, včetně nás, lidí. Hospodin vše převyšuje a my jsme stvoření "podle jeho obrazu".
2) Jsem pozván k tomu, abych s tímto Hospodinem komunikoval, sluší se a patří, abych mu děkoval za všechno, co mám, za celý široký svět. Abych ho chválil každý den, zvláště v den sedmý - šabat.
Tyto dvě skutečnosti jsou v kapitole o stvoření vzájemně proniknuty, stvoření spíš představuje obsah vyprávění a těch sedm dní představuje formu vyprávění.
Jinak řečeno: Skvělá zpráva o tom, že Bůh stvořil tento svět, že ho stvořil jako dobrý svět a že stvořil i nás lidi, to je tak velká věc, že je třeba o tom ... zpívat! A tak je první forma biblické zvěsti v Genezi formou písně oslavující Boží stvoření o sedmi slokách (i s formami refrénu: "Bůh viděl, že je to dobré. Byl večer a bylo jitro, den třetí...").
Přeji vše dobré, také, abyste našel brzy někoho, kdo vám v těchto věcech v církvi může kvalifikovaně poradit. Ale i čtení křesťanských biblických knih může velmi pomoci.
Zdraví a požehnané dny přeje
Petr Nešpor
Kdo si chce počíst více, může si přečíst nnásledující knihy a texty:
Nejtěžší stránky bible
Chodit s Bohem
Starý Zákon - kniha pro dnešní dobu
---
Svět stvořený v šesti dnech?
Kapitola z knihy Nejtěžší stránky Bible
Podle Písma svatého byl svět stvořen v šesti dnech. Dnes zcela jistě víme, že vesmír vznikal miliardy let. Biblické údaje jsou tedy v rozporu s vědou. Jak to vysvětlit?
Přenesme se do dávné minulosti, až na samý počátek dějin lidstva, a představme si člověka, který začal poznávat svět, který jej obklopoval. Pro něj byly hory, roviny, lesy, moře, hvězdná obloha jako veliká kniha, z níž vyčetl "někoho" neviditelného. Nacházel se v uspořádaném světě, kde bylo všechno připraveno k životu. To všechno svědčilo o čísi přítomnosti, o velikosti, moudrosti a všemohoucnosti onoho "někoho".
Nejde o domněnky, ale o interpretace závěrů zaznamenaných v písemných památkách. První nám známá starověká civilizace - sumerská - zachytila ve 3.- 2. tisíciletí př. Kr. na hliněných tabulkách úvahy mudrců týkající se kosmogonie, tedy vzniku světa.1) Představovali si ho jako ohromnou třípatrovou budovu. Podobnou představu světa o třech úrovních měli také lidé z různých kulturních okruhů, mezi jinými i Izraelci. Rekonstrujme si nyní tento model vesmíru, jehož obrazy a představy najdeme v Bibli. Je pro nás nutný k pochopení biblického popisu stvoření světa a představuje klíč k odpovědi na položenou otázku.
Střední část vesmíru zaujímala zemská plocha, opírající se o obrovské sloupy a obklopená oceánem slané vody. Pod dnem tohoto oceánu se nacházel šeol (podzemí, propast, peklo), kam odcházeli zemřelí. To byla spodní, nejnižší úroveň. Ze dna oceánu se zvedaly na konci zemského okrsku tzv. věčné hory, jakési nesmírné stěny, kterých žádný smrtelník nemohl dosáhnout. O jejich štíty se opírala tvrdá deska, nazývaná "firmament" (obloha)2) nebo "nebeská klenba". Představovala strop střední úrovně a současně dno horního oceánu sladkých vod. Jeden ze štítů prvotních hor se tyčil nad tímto oceánem a byl místem přebývání božstev. Celá horní úroveň byla překrytá jinou deskou, zvanou "nebesa nebes", o jejíž existenci se starověcí lidé pouze dohadovali. Právě o tyto představy se opíral ještě svatý Pavel, když napsal: "Znám jednoho křesťana, který byl před čtrnácti lety uchvácen až do třetího nebe" (2 Kor 12,2). V obloze byly otvory, jimiž voda ze sladkého oceánu padala v podobě deště na zem, četnými kanály ve věčných horách se zase dostávala pod povrch země a vytékala jako prameny řek. Mraky, blesky, kroupy a sníh měly ve věčných horách vlastní místa. Celou tuto stavbu osvětlovala nebeská tělesa: hvězdy visící nad oblohou a Slunce s Měsícem, putující pod stejnou oblohou a uzavírající svislý kruh tunely, umístěnými ve věčných horách a pod šeolem.
Takový byl ve všeobecných rysech "vědecký" názor starověkých a po nich i středověkých lidí na strukturu světa. Sumerové si uvědomovali, že všechny stavby na zemi postavil člověk a že vyžadují jeho péči. Proto došli k závěru, že vesmír musela vybudovat věčná rozumná bytost, mocnější než člověk, která o své dílo stále pečuje.3) Existoval však národ, který nenásledoval sumerskou, babylonskou, akkadskou nebo egyptskou kosmogonii, zaplňující vesmír božstvy a spojující jejich existenci s hmotným světem. Izrael přijal i přes všeobecné přesvědčení existenci jednoho Boha, který byl vždy a přede vším. Toto tvrzení má svůj původ v Bibli: "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi" - tedy všechno (Gn 1,1).4)
Právě tuto zjevenou pravdu chtěl inspirovaný autor vyjádřit ve svém popisu stvoření světa. K takovému pojetí Boha nedošel žádný ze starověkých mudrců Blízkého východu, žádný řecký či římský filosof. Nedošli by k němu ani Hebrejci, kdyby se opírali pouze o rozum jako sumerští mudrci. Dospěli k této pravdě Božím zjevením v dějinách vyvoleného národa, v nich poznali jeho působení a skrze toto působení pak poznali, kým Bůh je. V určité fázi nabývání této zkušenosti se přesvědčili, že "absolutním počátkem" všeho bylo "Boží slovo", které vyzvalo Abraháma, ukazovalo svoji účinnost v boji s faraónem a v usilování o zaslíbenou zemi. Když si později izraelští mudrci položili otázku, co bylo před Abrahámovým povoláním, přenesli vlastní zkušenosti s tvůrčím Božím slovem do neznámého stadia dějin. V 10. století př. Kr. vznikl druhý popis stvoření (Gn 2,4b-23) a v 6.-5. stol. první (Gn 1,1-2,4a). Odlišují se mezi sebou sledem a počtem stvořených děl, navíc byly v Bibli umístěny vedle sebe. Svědčí to o skutečnosti, že nesrovnalosti nebyly podstatnou věcí. Jeden i druhý popis podává pravdu, kterou ve 2. století př. Kr. vyjádřila makabejská matka, když povzbuzovala jednoho ze svých sedmi mučených a k smrti odsouzených synů: "Prosím tě dítě, pohlédni k nebi i na zemi, na všechno, co je zde vidět, a věz, že to Bůh udělal ne z toho, co bylo a že i lidský rod takto povstal" (2 Mak 7,28).
Popis biblického autora v úvodní větě první zprávy o stvoření světa je fantazijním výtvorem. Nikdo s určitostí nevěděl, "jak" svět vznikl. Toto tajemství autorovi neodkryl ani dar inspirace. Nakonec to ani nebylo třeba. V návaznosti na pohanské kosmogonie a vycházeje z obecně přijatého modelu vesmíru sepisuje dílo, jehož literární forma mu slouží k předložení náboženské pravdy: vloží do něj nauku o Bohu. Znalost pohanských kosmogonií využije pouze k ukázání ohromné propasti, která leží mezi pojetím Boha Izraele a tehdejšími představami o božstvech. Jahve je jeden, existuje mimo čas, který vytvořil stvořením světa. Je absolutně odlišný a jiný než svět, jehož existenci udržuje a nad nímž má absolutní moc. Všechno, co stvořil, svěřil člověku, jejž rovněž stvořil, ale ke svému obrazu. "Podmaňování země" (srov. Gn 1,28) se může dít šest dní v týdnu. Sedmý den je svatý, proto se v něm sluší ustat od práce.
K předání těchto vědomostí využívá inspirovaný autor svých znalostí o vesmíru. Celé vyprávění i jeho struktura mu slouží hlavně jako nosná myšlenková konstrukce. Rozložení Boží činnosti do sedmi dní určuje charakter literární formy bez ambicí předat znalosti o vesmíru. Tyto znalosti jsou pouze prostředkem k předání poučení. Existující týdenní rytmus času slouží k rozdělení vyprávění na sedm dní. Uvedené spojení Božího konání s týdnem dokonale odpovídá cíli, jehož chtěl biblický autor dosáhnout. Spojuje toto konání s lidskou prací a současně ukazuje tvůrčí spojení mezi Bohem a člověkem. K provázanosti činností přispívá symbolika čísla sedm. V semitské literatuře byla představována jako obraz neurčitého úseku času a současně jako jeho naplnění. Jako příklad nám poslouží následující úryvek z ugaritské básně:
Hle, jeden den i druhý, oheň pohlcuje dům, plamen v paláci;
třetí, čtvrtý den, oheň pohlcuje dům, plamen v paláci; pátý,
šestý den, oheň pohlcuje dům, plamen v paláci;
ale sedmého dne odešel oheň z domu, plamen z paláce.5)
Je to popis požáru, který skončil.
Inspirovaný autor použil podobnou literární formu, její použití ale překročilo mez obvyklých výrazových prostředků. Šest dní týdne je vyplněno Boží činností: tvorbou stavby světa a jeho vybavení. Toto schéma prozrazuje pronikavou znalost vesmíru a nedá se srovnat s fantastickými scénami pohanských kosmogonií, například sumerské. Epos Enúma eliš z 3.-2. tisíciletí př. Kr.6) podává vyprávění o vzniku bohů z existujících elementů, jakými byla božstva Apsú a Tiámat - sladké a slané vody odvěkého oceánu. Když se Apsú a Tiámat ještě nacházeli v bezmezném chaosu prastaré hmoty, začali vznikat bohové, kteří záludně zabili Apsúa. Pomstou planoucí Tiámat vytáhla do boje s bohy, v jejichž čele stanul Marduk, který zahájil válku až poté, co se mu dostalo ujištění, že mu vítězství přinese vládu ve vesmíru. Po zabití Tiámaty rozdělil její tělo na dvě poloviny. Z jedné vytvořil oblohu a z druhé nižší svět. Poté dal vzniknout nebeským tělesům, rostlinám, zvířatům a lidem.
Jiné kosmogonie jsou ještě fantastičtější a božstva podílející se na stvoření světa jsou ještě silněji svázána s jeho stavbou i stavebním materiálem. V biblickém vyprávění je Bůh naproti tomu Bohem, a vesmír jeho dílem, zcela od něho odlišným. Aby ukázal, že všechno, co existuje, bylo stvořené Bohem a je pouze "věcí", nemající nejmenší známky božství, využívá inspirovaný autor svoje poznatky o stavbě vesmíru a všeho, co se v něm nachází, a umísťuje prvky stavby do jednotlivých dní v týdnu. Přitom ovšem rozlišuje: v prvních třech dnech tvoří Bůh trvalé prvky této stavby, a to oddělením světla od tmy, rozdělením horních a dolních vod a oddělením pevniny od moře. Třetího dne Bůh vykonal ještě jedno dílo: přikázal zemi vydat zeleň. V následujících třech dnech dokonal vybavení stavby vesmíru: stvořil Slunce, Měsíc, hvězdy, ptáky a mořské živočichy, pozemská zvířata. Šestého dne dokončil druhé dílo - stvořil člověka.
Postavíme-li vedle sebe uvedené dva třídenní celky, všimneme si zvláštní symetrie, vznikající mezi stvořenými díly. Světlu a tmě prvního dne odpovídají Slunce, Měsíc a hvězdy dne čtvrtého. Rozdělení na horní a dolní vody ve dni druhém odpovídá zaplnění vzniklého prostoru ptáky a dolních vod vodními živočichy dne pátého. Vzniku země ve třetím dni odpovídají pozemská zvířata dne šestého. Shodují se i jiná díla třetího a šestého dne. Vznikly rostliny představující pokrm pro člověka i pozemská zvířata (srov. Gn 1,29). Skončil šestý den. Biblický autor následující větou prozrazuje, že přijal popsané rozdělení vesmíru se vším, co se v něm nachází: "Tak byla dokončena nebesa i země" (první triáda) se všemi svými zástupy (stvoření)" (druhá triáda) (Gn 2,1).
Odkazy na provázanost stvořených děl (osm) a dní (šest), vnitřní vazba slov, ale i schéma Božího konání v jednotlivých dnech: příkaz, jeho naplnění, popis činnosti, udělení jména nebo požehnání, chvála a zakončení - to všechno ukazuje na skutečnost, že biblický autor nechtěl předat zmíněné "události" v přísně historickém smyslu, ale jako nauku o stvoření. Stejně jako sled dní váže vyprávění v jeden celek i jejich schéma. Ne ve všech je počet formulí stejný, v prvním a v posledním dnu je jich sedm, podobně jako ve čtvrtém a pátém. Tímto způsobem vytváří celý popis zkřížení (chiasmus), neboli schematické uspořádání dvou paralelních členů triduí do kříže. Celek vyprávění je dále spojen opakováním neměnné formule, které je nosníkem pravdy, již chtěl autor předat ve svém díle: "I řekl Bůh..." Tato slova zahajují popis každého díla a opakují se osmkrát. Autor tím chtěl naznačit, že Bůh všechno stvořil slovem. Bohu byly připisovány antropomorfní znaky, jimiž chtěli Hebrejové vyjádřit přesvědčení, že Bůh je osobou. Jeho "práce" spočívala v tom, že vyjádřil svou vůli slovem, které se ihned "stávalo tělem" - tím, co vyjadřovalo. Tvoření slovem ukazuje ještě jednu pravdu, k níž žádný smrtelník nedošel a nedojde pouhým rozumem: totiž tu, že Bůh stvořil svět z ničeho. Mezi slovem a hmotnou skutečností chybí přirozený druhotný krok. Jinými slovy: slovo Boží nemůže být považováno za prvotní hmotu. Před počátkem neexistovalo nic z toho, co vzniklo "na počátku".
Při četbě vyprávění o stvoření světa si uvědomíme, že jde poezii v próze, o útvar plný lyriky a krásna. Je ale současně také něčím více. Proniká jím logická myšlenka - ne ve smyslu logiky západního myšlení, ale logiky semitské -, která odkrývá vnitřní přesvědčení autora, jež však není pouze jeho názorem. Víra matky Makabejských, že Bůh stvořil svět z ničeho, byla výrazem všeobecného přesvědčení, představujícího ústřední pravdu izraelského vyznání víry.7) Inspirovaný autor ji však uměl vyjádřit formou, kterou je možné směle označit za dílo semitského literárního umění. Dosáhl tímto způsobem dvou cílů: představil Boha a zdůraznil význam šabatu.
Celé vyprávění směřuje k sedmému dni a sám jeho název (šabat) v sobě skrývá symbolický význam. Pochází buď od čísla 7 (hebr. šeba), nebo od slovesa "ustat", "odpočinout" (hebr. šabat), nebo dokonce z akkadského šabatu = "být plným". Všechny tyto významy je možné vnést do slova šabat, jehož svatost je velká jako tajemství. Když dojdeme k sedmému dni, setkáme se s něčím novým, jiným a velmi hlubokým. Inspirovaný autor naznačuje tuto odlišnost odpoutáním se od opakování: "Byl večer a bylo jitro..." (v překladu Vulgáty: "Nastal večer, nastalo jitro [...]"). Není to tedy již den jako ty předešlé, jako všední dny, je něčím více: tajemným stavem. Uvedená skutečnost je zdůrazněna právě termínem "sedmý", trojím opakováním (v překladu Vulgáty). Znamená to důležitost, dokonalost, neobvyklost, tajemství, svatost. A "posvětit" - to znamená vyjmout, vydělit a oddělit, vyhradit Bohu. Škoda, že Bible tisíciletí následovala v tomto místě překlad Septuaginty - jako by se biblický autor zmýlil, protože sedmého dne Bůh nemohl pracovat. Tak se ztrácí myšlenka inspirovaného autora, který nenapsal, že "Bůh skončil šestého dne své dílo (...) odpočinul sedmého dne (...) požehnal tento sedmý den" (Gn 2,2). Slavnostní strofa zní jinak: "Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; a odpočinul sedmého dne od veškerého díla, které vykonal. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo" (podle Vulgáty).
Ani tento překlad však plně neobráží myšlenku inspirovaného autora. "Zakončení" díla sedmého dne, jakož i jeho "dokonání" neznamená zakončení ve smyslu konce, hebrejské slovo "káláh" znamená "dokončit začatou věc, doplnit ji o chybějící část", a teprve v tomto smyslu "ukončit". Toto rozlišení je velmi důležité. Sedmička znamená v semitské číselné symbolice dokonalost a plnost, zatímco šestka něco nedokončeného. Teologické vyznění tohoto tvrzení je jasné: člověk nebyl stvořen pouze pro to, aby si "podmanil zemi" (srov. Gn 1,28), ale také proto, aby svojí prací napodoboval Boha. Jinými slovy: lidská práce je účastí na stvořitelském Božím díle, je Božím darem, který člověku umožňuje realizovat jeho tvůrčí schopnosti. Zároveň autor vysvětluje, že se člověk nemusí úplně oddávat práci a považovat ji za svůj hlavní a jediný cíl, protože byl stvořen k jinému druhu života, což mu má připomínat sedmý den. Je povolán k něčemu vznešenějšímu než se zabývat pouze hmotným světem. Celé stvoření Bůh označil za "velmi dobré" (Gn 1,31), sedmý den však nejenom požehnal, ale i posvětil. Tento vyšší stupeň od "velmi dobré" vyjádřil inspirovaný autor trojím opakováním: "Sedmého dne... sedmého dne... sedmý den".
Toto téma však již zasluhuje pro svoji důležitost zvláštní pojednání. Svěcení soboty proniká celými dějinami spásy a neoznačuje pouze konkrétní den, není to obvyklé zanechání práce a vnější slavení. Připomínal to Kristus, když říkal: "Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou" (Mk 2,27-28).
Současný člověk by nebyl schopen - i přes svoje znalosti vesmíru a zákonů přírody, abstraktních pojmů a techniky řeči - podat obsah tak, jak to učinil příslušník kněžské školy v 6.-5. století př. Kr. Vyjadřování myšlenek mu neztěžovala logická přesnost sylogismů ani současné poznatky o světě. Představy o tomto světě - chybné ve světle současného vědění - se staly bezchybnou formou vyjádření pravdy o Bohu. Překrásný literární obraz inspirovaného autora můžeme porovnat s obrazy představujícími Kristovo narození. Každý z nich ukazuje onu událost jinak, na jiném pozadí, v jiných podmínkách. Mohli bychom snad říci, že představují neskutečnou událost?
Pravda spočívá v tom, co chtěl inspirovaný autor říci, a nikoli ve formě vyjádření jeho myšlenek. Čtěme první stránku Bible tak, jak ji četl astronaut James Lovell při letu na Měsíc (24. července 1964). To, co tam bylo v literárním smyslu napsáno o uspořádání vesmíru, bylo v rozporu s tím, co viděl a prožíval. A přesto svůj neobvyklý, těžko sdělitelný prožitek, naplněný údivem, vyjádřil přečtením prvního popisu stvoření světa (Gn 1,1-2,4a). Lidé, kteří díky technickému pokroku zanechali šlépěje na Měsíci (20. července 1969), tam zanechali důkazy nejenom svého pobytu, ale i své víry.
Od doby, kdy vznikly biblické zprávy o stvoření světa, se obraz tohoto světa změnil, nezměnil se ale jeho tvůrce. Čím je naše vědění vzhledem k neschopnosti lidského rozumu vědecky se dobrat pravdy o počátcích vesmíru? Závěrečné přesvědčení autora jedné populárně naučné knihy, že "svět neměl nikdy počátek a nedočká se konce",8) vyžaduje větší víru ke svému přijetí než tvrzení prosté ženy ze 2. století př. Kr., že "Bůh učinil všechno z ničeho" (srov. 2 Mak 7,28).
Již sv. Pavel poukazoval na chybu, jíž se dopouštěly starověké civilizace při čtení zvláštní "knihy", jakou je vesmír: "Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjivého Boha za zobrazení podoby pomíjivého člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů" (Řím 1, 20-23).
Totéž vyjádřil již dříve autor první biblické zprávy o stvoření světa, když ukazoval na nesmyslnost mezopotamského kultu nebeských těles a egyptského kultu zvířat.
Z knihy: Nejtěžší stránky Bible (Ziolkowski Zenon)
Vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Na otázku odpověděl:
Mgr. Petr Nešpor
