Odpověď:

Chápu Vás, Boží slovo je Boží slovo, a ty antifony jsou opravdu skvělé a dobře "naladí" pro následující chvíle bohoslužby. Přesto praxe, která existuje u nás, kdy se spíše využívá lidového zpěvu z kancionálu, není zdaleka mimo pravidla liturgie. Můžeme si připomenout, co k tomu říkají Všeobecné pokyny k římskému misálu (VPŘM), což je oficiální komentář mešní liturgie:

25. Když se lid shromáždil, zatímco přichází kněz a přisluhující, začne se zpívat vstupní zpěv. Smyslem tohoto zpěvu je zahájit bohoslužbu, podporovat jednotu všech shromážděných, uvést jejich mysl do tajemství liturgické doby nebo svátku a provázet průvod kněze s přisluhujícími.

26. Zpívá jej buď sbor zpěváků střídavě s lidem, nebo střídavě zpěvák a lid, nebo jej celý zpívá lid, nebo samotný sbor. Může se použít antifony s příslušným žalmem z Graduale Romanum nebo z Graduale simplex nebo i jiného zpěvu vhodného pro tuto část bohoslužby a liturgický den nebo dobu, jehož text schvaluje biskupská konference.
Pokud se při příchodu kněze nezpívá,, recituje se antifona z misálu, říkají ji všichni věřící, případně někteří z nich, nebo lektor anebo není-li to možné, říká ji kněz po pozdravu věřících.

Z tohoto textu lze vyčíst mnohé. Především pro tuto vstupní část mše sv. VPŘM nabízejí relativně velkou variabilitu. Za druhé je zde na začátku preference zpěvu před pouhou recitací. Ohledně toho, co zpívat, je zde více možností, zcela korektně sem patří i písně z kancionálu, které jsou schválené biskupskou konferencí (zcela podle VPŘM) a jsou vybrány a řazeny tak, aby splňovali onen smysl úvodu, jak o tom hovoří výše uvedený oficiální text. Vstupní antifona se zde jeví až jako druhá, náhradní možnost, když se nezpívá. Je fakt, že jsou to biblické texty, které jsou dobrým úvodem do bohoslužby. Některé jsou také i zhudebněné, v této logice se pohybuje kniha mešních zpěvů, které se, pokud vím, používají spíš v českých diecézích, na rozdíl od Moravy. Nicméně čtená antifona je v oficiálních pokynech pro mši nabídnuta pouze jako náhradní alternativa pro situaci, kdy se nezpívá. Navíc může být pro někoho pasivnějším prvkem, než lidový zpěv z kacionálu, kde se většina zapojí a zcela v duchu VPŘM se sjednotí a uvede do smyslu tajemství liturgie toho daného dne.

Určitým řešením je, když kněz v uvítání tu antifonu lidem řekne, ale to je na něm, jestli je to v danou situaci, to pravé.

Pokud hovoříte o těch krátkých shrnujících biblických větách před každém čtení, pak tyto nejsou antifonami, ale pokusem formulovat hlavní myšlenku textu.
V každém lekcionáři je krátký úvod do mešního lekcionáře, k této věci se zde praví ve článku 13 toto:
Každé čtení má také své motto, tj. hlavní téma, vybrané většinou přímo z textu. Upozorňuje na hlavní myšlenku a na vzájemnou souvislost s ostatními čteními téže mše.

Takže z textu přímo nevyplývá, že by se tento krátký biblický text měl za každou cenu přečíst, ani se nepíše, že by se číst určitě neměl. Zřejmě kus svobodného rozhodnutí té či oné farní obce, jak k tomu přistoupí. Číst či nečíst toto motto :-), toť otázka. Někomu to pomůže při snadnějším vyhmátnutí podstatné myšlenky, jiného to může zase trochu zlobit, chtěl by si nechat přečíst text jak je, aniž by ho někdo přesvědčoval, co je tou hlavní myšlenkou. To může nezřídka být totiž dost sporné, protože text má často více myšlenkových rovin, více hlavních myšlenek, více vrcholů.

A tak tolerance v této věci je jistě na místě, každý vnímáme určité věci trochu různě.

Je dobré, když v tomto smyslu dobře spolupracuje třeba i pastorační farní rada nebo nějaká skupinka farnosti, která připravuje liturgii. Tam se podobné věci mohou vyřešit - ještě k lepšímu, hlubšímu prožívání bohoslužby.