Odpověď:

Mám-li konkrétně posuzovat tuto situaci, pak z toho, co jste mi sdělila, se domnívám, že o těžký hřích nejde. Pokud se jednalo pouze o myšlenku, která nebyla potvrzena rozhodným a dokonalým rozhodnutím vůle ji uskutečnit, nebyla naplněna skutková podstata těžkého hříchu (vědomé a dobrovolné překročení Božího zákona v závažné věci). Člověk, pokud je v neutěšeném stavu, může být skutečně pronásledován "nevhodnými nápady". Jestliže je rozhodnutí ovlivněno okolnostmi, které mění dobrovolnost (např. psychická porucha či táhlé problémy), je často velmi obtížné stanovit přesně subjektivní vinu člověka.
Musím zdůraznit, že sebevražda není řešením bezvýchodné situace, ale zbabělý útěk. Člověk není pánem života v tom smyslu, že by si ho dal a mohl si ho vzít, nýbrž ho přijímá jako Boží dar a je za něj zodpovědný. Sebevražda je porušením povinnosti milovat sám sebe a překročení 5. přikázání, zároveň se jí člověk připravuje o možnost dalšího osobního růstu.
Velmi často jsou pokusy o sebevraždu posledním voláním (naléhavou prosbou) lidí, kteří nevidí východisko ze své situace. Pro blízké to je vždy důvod ke zpytování svědomí, zda nepřehlédli signály, kterými byli žádáni o pomoc.
Prevencí proti sebevraždě je živá víra a náboženské přesvědčení. To potvrzují i statistiky. V kritických situacích, kdy selhává vlastní soudnost, potřebuje člověk meze autority a ty křesťanství jasně klade. Další důležitou prevencí je nezůstávat se svými problémy sám, ale dokázat se svěřit důvěryhodné osobě. Už samo pojmenování problémů a jejich sdělení bývá otevřenou cestou k řešení, nehledě na to, že druhý člověk se dokáže na "neřešitelné problémy" dívat zvenčí a pomoci s jejich oddramatizováním a řešením.