Odpověď:

Problém asi nestojí ani tak v přijímání a odmítání manželství. Nejspíš jde mnohem víc o to, že v době televize a reklamy jsme si zvykli chtít a mít všechno hned teď. Ztratily se hranice času a prostoru. Změnilo se vnímání času. Dřív byl čas pevně zakotven i ve vzdálenosti, ne jenom v činnosti. Dostat se do vesnice vzdálené 10 km vyžadovalo 2,5-3 hodiny. Na to aby se tam člověk vypravil, musel mít dobrý důvod. Když kluk miloval holku z tak daleka, touha se několik dní střádala, než mohl chybět z domu na půl dne jenom proto, aby ji chvíli viděl. Člověk žil mnohem víc v očekávání. Těšit se na něco, bylo stálým ingredientem života a také hnací sílou. Věděl, že po týdnu práce doma mu zbývá už “jenom” tato fůra sena a bude moct vyrazit…, a tak ta poslední fůra byla hotová dřív než první, i přes únavu.

Toto je dnes už nenávratně pryč. Stačí sednout do auta a jsi za hodinu o 100 km jinde. Stačí zmáčknout tlačítko dálkového ovládání a vidíš chvíli Afriku a chvíli Ameriku. Stačí zvednout mobilní telefon a můžeš s tou svojí milou mluvit, kdykoli se ti zachce nebo kdykoli si vzpomeneš. Už ti vlastně nechybí – je pořád na dosah (v kapse, kde je mobil). Chybí ti, jen když si nevzpomene, když nezavolá. To je další prvek, který je ve vztazích nový. Dřív se kluk týden neukázal a bylo jasné, že se nemůže ani ozvat. Jeden i druhý žili v očekávání toho dne, na který se domluvili… jeden druhému chyběli, oba si mohli snadno domyslet, že ten druhý to prožívá podobně. Samozřejmě i jejich týden “čekání” byl vyplněn činností – víc prací než zábavou, ale určitě se našel čas i na zábavu, na chvíle kdy člověk na toho druhého úplně zapomene, protože se nechá strhnout dějem. Na radostné zážitky s rodinou nebo s kamarády… A tenkrát to nedělalo takový problém, jaký to v mnoha vztazích znamená dnes. V dnešní době máš pořád možnost zavolat, proto když nezavoláš, nebo aspoň neprozvoníš, tak “nemiluješ”.

Důsledkem toho všeho je, že se pro nás čas scvrknul na přítomnost. Proto jsou teď i tak moderní půjčky a prodej na splátky. Můžu mít hned i to, na co nemám. Kategorie radostného očekávání, jež dojde toho vrcholku ve chvíli naplnění se vytratila a vytvořila prázdno, které potřebujeme neustále zaplňovat novými věcmi a zážitky.

Vytěsnili jsme smrt – vymazali jsme naše zesnulé. Už většinou neumírají doma. Ne proto že bychom je neměli rádi, ale proto že smrt je i naše vlastní budoucnost, která v přítomnosti nemá místo.

Bojíme se zítřka, bojíme se přivádět na svět děti, bojíme se manželství a všeho, co nás může vytrhnout z přítomnosti. Žijeme na dluh, a proto nám budoucnost neslibuje nic růžového. Žijeme takovým způsobem, že nám to tak tak stačí ke štěstí (reklama vlastně vždy nabízí něco víc a nenechá nás spokojené nikdy).

Nejdřív je asi potřeba pomoci lidem vnímat čas – poklad, který ztrácíme když se topíme v přítomnosti. Pomoci jim se občas zastavit a podívat se zpátky a znovu si prožít radost z toho pěkného, co za sebou mají. Nebo třeba s odstupem času najít trošku víc poučení z těžkých chvil, ze kterých vyvázli, aniž by tenkrát třeba věděli jak. Vztah je mnohem víc než to, co ti dva prožívají právě teď. Učit se být vděční za to, co spolu prožili, může otevírat dvířka i budoucnosti.

Zvát k rozhodnutí pro budoucnost bez toho, aby ti dva dokázali vnímat víc než jen přítomnost, je asi těžký úkol. Budoucnost nahání strach, protože je neznámá, protože v ní je i naše smrt. Budoucnost nahání strach, protože ti dva co spolu chodí, mají statisticky víc než šedesáti procentní ”šanci”, že se rozejdou.

Za úvahu stojí i to, co může vážné rozhodnutí pro budoucnost dát mojí přitomnosti.

Změní na ní něco? Nebo všechno zůstane jako předtím a nakonec se stejně nejspíš rozejdeme? Je to jenom o tom, aby bylo komplikovanější a bolestnější se nakonec rozejít, nebo skutečnost takového rozhodnutí může opravdu něco kvalitativně změnit na našem vztahu? Neznamená takové rozhodnutí, že se vlastně dopředu postavím těm těžkostem, které si zatím jen těžko dokážu představit? Neznamená to, že už dopředu tak trochu vyhraju v boji, který mne teprve může potkat? Neznamená už skutečnost takového rozhodování, že z něj vyjdu silnější, protože několik bojů si alespoň uvnitř sebe musím vybojovat už teď? Neznamená takové rozhodnutí, že se musím naprosto spolehnout na toho druhého a zároveň si předsevzít udělat sám pro náš vztah vždy vše, co je v mých silách? Je vůbec možné, aby takové rozhodování nemělo na náš vztah vliv? Co to může s naším vztahem udělat, pokud to rozhodování vezmeme vážně? Netoužím po takovém vztahu? Mám odvahu to zkusit?

Odpovědět si na to asi musí každý sám.