Odpověď:

Slovo "Trojice" se v Písmu neobjevuje, to je pravda. To ale není důležité. Ptejme se, zdali je v Písmu obsaženo to, co se tímto slovem myslí.

Už Starý Zákon obsahuje jisté poodhalení vnitřního života Boha (např. příběh Gen18,1n). Vlastní vyjevení tohoto vnitřního Božího života je však až v NZ. Dříve než se tím budeme zabývat, několik poznámek k tomu, co píšete.

Je třeba si uvědomit, že "oprostit se od tradice" není možné. Důvod je zásadní: ono by totiž pak z Písma svatého nezbylo vůbec nic. Proč? Protože samo Písmo je svým způsobem krystalizací (v případě SZ) mnohasetleté tradice. Přístup k porozumění takto sepsané tradici zprostředkovává tradice nepsaná, která je prostředím i nepřetržitým pokračováním tradice výchozí. Mimo ni, "oproštěni" od ní, bychom beznadějně tápali mimo kontext.

Jestliže se omezíme na Nový Zákon, potom si musíme uvědomit, že očití svědkové Ježíšova působení - apoštolové - a potom jejich žáci, zdaleka nezapsali vše, čeho byli svědky, v čem byli vyučeni. Tím ale neříkáme, že existují nějaké skutečnosti odlišné od těch, které zaznamenává Písmo, ale že existuje určitý rámec, v němž se víra od počátku traduje, tedy žije, je jí rozuměno, předává se atd. Tak mluvíme především o apoštolské tradici. Právě jí a jejím nositelům: následovníkům apoštolů, tj. biskupům v jednotě s papežem, je zaručeno trvání, pomoc a uvádění do celé pravdy Duchem svatým (Mt16,18; J14,26).

Nejstarší praxí církve je naplňování Kristova příkazu: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého (Mt28,19). Že se nejedná o pouhé (v případě unitářství nic neříkající) jméno, ale o vyjádření skutečnosti Božího bytí ve třech Osobách, o tom nastaly v prvních stoletích spory. Ve čtvrtém století je ekumenickými koncily definováno učení o Trojici (Nicea r.325: soupodstatnost Otce a Syna, Cařihrad r.381: vyznání božství Ducha sv.). To ale neznamená, že teprve od té doby je tato víra živá! Takovou je od chvíle zrodu křesťanství, byť nebyla v počátku pojmově rozvinuta a dogmaticky definována.

Zastavme se u Vašeho návrhu: Ježíš Kristus je prostě "jen" syn Boha, který dělá to, "co viděl u svého Otce". Zamysleme se nad tím. Co znamená ono "co viděl u svého Otce"? Jak a co by mohl jako pouhý člověk vidět? Vždyť Bůh je duch a člověku z masa a kostí zůstává skryt. Písmo říká jasně: Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl (J1,18). Tento Syn, za kterého se Kristus sám označuje: Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn (J3,13), na jiném místě říká: Já a Otec jedno jsme (J10,30). A jinde: dříve než se Abraham narodil, já jsem (J8,58). A na jiném místě: Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve, než byl svět (J17,5). Prolog evangelia sv. Jana mluví o Slovu, které bylo u Boha, které je Bůh, skrze něž bylo všechno stvořeno a které se stalo člověkem (J1,14). Právě tohoto vtěleného Slova se pak apoštolové dotýkali (1J1,1). O Duchu svatém Kristus mluví jako o osobě odlišné od sebe i od Otce (J14,26; J15,26; J16,13). Tyto a další odkazy Nového Zákona mluví o vnitřním životě Boha a i když nepoužívají slovo Trojice, vyjadřují obsah tohoto pojmu velmi zřetelně.

S ohledem na souvislost, v které své otázky formulujete (diskuse se Svědky Jehovovy), Vám doporučuji k prostudování knížečku "Svědkové Jehovovi, nebo Bible?" s podtitulem Příručka křesťana pro biblické rozhovory se Svědky Jehovovými od Prokopa Remeše. Snad ji někde v knihovně seženete. Je psána velmi jasně a přístupně a mimo jiné se zabývá i Vašimi otázkami ohledně Trojice. Jinak velmi propracovanou, ale současně i velmi náročnou teologickou literaturou k tomuto tématu: J.H.Nicolas, Bůh v Trojici.