Datum vložení: 5.3.2009
Mám tudíž dotaz jaké stanovisko k tomu má katolická církev a proč, neboť média píšou, že Vatikán to pohoršilo. Na druhé straně svým rozumem soudím, že pokud by věci měly probíhat podle Božího záměru a to bez zásahu a záměru člověka zmařit něčí život ona italka by byla stejně už 17 let mrtvá. Udržování na přístrojích je rovněž tak umělý "neboží" zásah člověka a vědy do života jako třeba klonování nebo umělé oplodnění
Diskuse tedy nebyla o tom, zda je možné odpojit člověka z přístrojů, které ho udržují uměle při životě, když dlouhodobě nejsou vyhlídky na zlepšení, což pak znamená utrácení prostředků na předem prohrané bitvy, zatímco by stejné prostředky někomu jinému mohly zachránit život.
Diskuse se vedla o tom, zda je etické nechat člověka v bezvědomí umřít hladem a žízní.
Celý případ se vlekl už léta, už 3 měsíce bylo známé rozhodnutí soudu, které se opíralo o tvrzení otce té dívky, že mu kdysi před tou nehodou řekla, že by v tomto případě raději nežila. Tvrzení, samo o sobě, velmi pochybné. Bylo jí tehdy, když se stala ta nehoda, 17 let a kdo v 17 myslí na tuto možnost a přijímá zodpovědné rozhodnutí pro případ, že by ta eventualita nastala? (Tím teď nechci říct, že by člověk měl mít možnost svobodně se rozhodnout pro smrt - jenom tím říkám, že to rozhodnutí soudu stálo na podivném a ničím nepodloženém svědectví otce té dívky.)
Církev zaujímala stanovisko od počátku, nicméně je neměnné a obecně platné. Zatímco se nebráníme ukončení nákladné léčby, která nemá rozumnou naději na úspěch, nemůžeme přijmout rozhodnutí nechat vyhladovět pacienta ve vegetativním stavu.
Společnost se tu rozdělila na dva tábory, ale myslím, že šlo především o politiku. Premiér Berlusconi do toho vstoupil na poslední chvíli, kdy už případ měl zaručenou mediální visibilitu. Odsunulo to na několik dní do pozadí celou ekonomickou krizi a všechny ostatní problémy a polovina času všech zpravodajských relací se věnovala pozicím politiků, biskupů, Vatikánu, sociologů a nejrůznějších expertů k případu této "odsouzené na smrt".
A v celém tom případu, bohužel, většině politiků nešlo o ni. Používali ji jako pomůcku k dosažení konsensu voličů, případně k jejich poštvání proti opozici. Jedni hájili její život, druzí hájili ústavní postupy a napadali první skupinu z pokrytectví, protože kdyby jim opravdu šlo o její život, začali by případ řešit alespoň 3 měsíce dopředu a ne až ve chvíli, kdy už nešlo tu válku s časem vyhrát.
Teoreticky šlo ji zachránit, kdyby si parlament nezachoval právo na sobotu a neděli a neodročil po pátku, kdy jí byla zastavena výživa, další hlasování až na pondělí. Italský systém má jeden bezvadný a rychlý prostředek jak vytvořit provizorní zákon - je jím "dekret zákona" vydaný vládou a podepsaný prezidentem, který má platnost tuším 60 dní, během nichž se parlament musí věnovat rozhodnutí, zda tento provizorní zákon bude přijat jako řádný zákon s trvalou platností. V tomto případě ale prezident odmítl dekret zákona podepsat a oháněl se ústavou. (Protože tak by vládní exekutiva šla proti nezávislé moci soudní a proti už přijatému rozhodnutí soudu. Otázka je, proč by to principielně nemělo být možné, pokud ta věc je spravedlivá. Soudy se přece řídí v rozhodování právním řádem, který vytváří zákonodárce. Otázka také je, jak to teď zpětně někdo v italském tisku pojmenoval, jestli prezident touto pozicí "nezabil" Boží zákon zákony lidskými.)
Vláda, vedená mediálním magnátem Berlusconim, (který dobře zná moc medií a jejich vliv na politiku), se po odmítnutí prezidentem pokusila protlačit ve 2-3 pracovních dnech řádný zákon oběma komorami parlamentu a přinutit tak prezidenta k jeho podpisu. Nebyla dost silná na to, aby přiměla poslance k práci i v sobotu a tak i ten "nadlidský" výkon (když si to srovnáte s českým parlamentem a dobou, kterou obvykle návrhy zákonů putují jednotlivými komisemi...) nestačil.
Byli i tací kdo tvrdili, že Eluana zemřela vlastně už před 17 lety. Nicméně po vysazení stravy uvnitř trpěla a tak jí doktoři nasadili sedativa (morfium). Předpokládalo se, že bez stravy a tekutin může žít ještě až 14 dní. Infarkt čtvrtého dne byl pravděpodobně zaviněn sedativy, na která již vysláblý organismus nebyl připraven.
Hlad, žízeň a nakonec "smrtící injekce", která měla utišit trápení z hladu a žízně. Kdo zná příběh posledních dnů sv.Maxmiliána Kolbeho, možná rozpozná nějaké prvky podobnosti.
Milující tatínek té ženy, který se poslední měsíce bil za její "právo zemřít", nakonec ani nepřijde na dnešní pohřeb v kruhu rodiny.
Myslím, že v té mediální přestřelce minulých dní opravdu není vítěze - že jsme všichni prohráli a že se asi nikdo neubránil pocitu prohry. Nezvítězil život, ale smrt.
Otázka:
V současnosti v médiích probíhá zpráva o odpojení oné Italky od přístrojů, kdy jak uvádí zprávy žila po autonehodě 17 let v komatu. Píše se, že tento počin rozdělil lidi na dva tábory, jední vnímají tento počin jako vraždu (eutanasii), druzí jako důstojný odchod na onen svět.Mám tudíž dotaz jaké stanovisko k tomu má katolická církev a proč, neboť média píšou, že Vatikán to pohoršilo. Na druhé straně svým rozumem soudím, že pokud by věci měly probíhat podle Božího záměru a to bez zásahu a záměru člověka zmařit něčí život ona italka by byla stejně už 17 let mrtvá. Udržování na přístrojích je rovněž tak umělý "neboží" zásah člověka a vědy do života jako třeba klonování nebo umělé oplodnění
Odpověď:
Odpověď je v tomto konkrétním případě poměrně jednoduchá. Eluana, jak se ta žena jmenovala, nebyla "na přístrojích", nebyla podrobena žádnému typu léčby. Těch 17 let nešlo o marné snahy medicíny udržet ji při životě. Jediné, co dostávala, bylo jídlo a pití.Diskuse tedy nebyla o tom, zda je možné odpojit člověka z přístrojů, které ho udržují uměle při životě, když dlouhodobě nejsou vyhlídky na zlepšení, což pak znamená utrácení prostředků na předem prohrané bitvy, zatímco by stejné prostředky někomu jinému mohly zachránit život.
Diskuse se vedla o tom, zda je etické nechat člověka v bezvědomí umřít hladem a žízní.
Celý případ se vlekl už léta, už 3 měsíce bylo známé rozhodnutí soudu, které se opíralo o tvrzení otce té dívky, že mu kdysi před tou nehodou řekla, že by v tomto případě raději nežila. Tvrzení, samo o sobě, velmi pochybné. Bylo jí tehdy, když se stala ta nehoda, 17 let a kdo v 17 myslí na tuto možnost a přijímá zodpovědné rozhodnutí pro případ, že by ta eventualita nastala? (Tím teď nechci říct, že by člověk měl mít možnost svobodně se rozhodnout pro smrt - jenom tím říkám, že to rozhodnutí soudu stálo na podivném a ničím nepodloženém svědectví otce té dívky.)
Církev zaujímala stanovisko od počátku, nicméně je neměnné a obecně platné. Zatímco se nebráníme ukončení nákladné léčby, která nemá rozumnou naději na úspěch, nemůžeme přijmout rozhodnutí nechat vyhladovět pacienta ve vegetativním stavu.
Společnost se tu rozdělila na dva tábory, ale myslím, že šlo především o politiku. Premiér Berlusconi do toho vstoupil na poslední chvíli, kdy už případ měl zaručenou mediální visibilitu. Odsunulo to na několik dní do pozadí celou ekonomickou krizi a všechny ostatní problémy a polovina času všech zpravodajských relací se věnovala pozicím politiků, biskupů, Vatikánu, sociologů a nejrůznějších expertů k případu této "odsouzené na smrt".
A v celém tom případu, bohužel, většině politiků nešlo o ni. Používali ji jako pomůcku k dosažení konsensu voličů, případně k jejich poštvání proti opozici. Jedni hájili její život, druzí hájili ústavní postupy a napadali první skupinu z pokrytectví, protože kdyby jim opravdu šlo o její život, začali by případ řešit alespoň 3 měsíce dopředu a ne až ve chvíli, kdy už nešlo tu válku s časem vyhrát.
Teoreticky šlo ji zachránit, kdyby si parlament nezachoval právo na sobotu a neděli a neodročil po pátku, kdy jí byla zastavena výživa, další hlasování až na pondělí. Italský systém má jeden bezvadný a rychlý prostředek jak vytvořit provizorní zákon - je jím "dekret zákona" vydaný vládou a podepsaný prezidentem, který má platnost tuším 60 dní, během nichž se parlament musí věnovat rozhodnutí, zda tento provizorní zákon bude přijat jako řádný zákon s trvalou platností. V tomto případě ale prezident odmítl dekret zákona podepsat a oháněl se ústavou. (Protože tak by vládní exekutiva šla proti nezávislé moci soudní a proti už přijatému rozhodnutí soudu. Otázka je, proč by to principielně nemělo být možné, pokud ta věc je spravedlivá. Soudy se přece řídí v rozhodování právním řádem, který vytváří zákonodárce. Otázka také je, jak to teď zpětně někdo v italském tisku pojmenoval, jestli prezident touto pozicí "nezabil" Boží zákon zákony lidskými.)
Vláda, vedená mediálním magnátem Berlusconim, (který dobře zná moc medií a jejich vliv na politiku), se po odmítnutí prezidentem pokusila protlačit ve 2-3 pracovních dnech řádný zákon oběma komorami parlamentu a přinutit tak prezidenta k jeho podpisu. Nebyla dost silná na to, aby přiměla poslance k práci i v sobotu a tak i ten "nadlidský" výkon (když si to srovnáte s českým parlamentem a dobou, kterou obvykle návrhy zákonů putují jednotlivými komisemi...) nestačil.
Byli i tací kdo tvrdili, že Eluana zemřela vlastně už před 17 lety. Nicméně po vysazení stravy uvnitř trpěla a tak jí doktoři nasadili sedativa (morfium). Předpokládalo se, že bez stravy a tekutin může žít ještě až 14 dní. Infarkt čtvrtého dne byl pravděpodobně zaviněn sedativy, na která již vysláblý organismus nebyl připraven.
Hlad, žízeň a nakonec "smrtící injekce", která měla utišit trápení z hladu a žízně. Kdo zná příběh posledních dnů sv.Maxmiliána Kolbeho, možná rozpozná nějaké prvky podobnosti.
Milující tatínek té ženy, který se poslední měsíce bil za její "právo zemřít", nakonec ani nepřijde na dnešní pohřeb v kruhu rodiny.
Myslím, že v té mediální přestřelce minulých dní opravdu není vítěze - že jsme všichni prohráli a že se asi nikdo neubránil pocitu prohry. Nezvítězil život, ale smrt.
Na otázku odpověděl:
Miloslav Chrást SSS
