Odpověď:

V drogách se nějak zvlášť nevyznám. Ani v silných, ani ve slabých. Během noviciátu jsem ale dělal na severu Itálie dobrovolníka v jednom domku pro narkomany. Přicházeli k nám kluci už po tom prvním stádiu detoxikace, některým jsme ještě k postupnému odvykání podávali prášek, náhražkovou drogu, tuším „metadon" se to jmenovalo. Většině z nich jsme museli dávat psychofarmaka. Byli to kluci od 16 do 45 let ze všech možných sociálních vrstev. Měli několik společných věcí: byli u nás, aby si odvykli, mnozí z nich to měli jako náhradní výkon trestu, několik z nich bylo HIV pozitivních, úplně všichni měli zničený život a v tu chvíli nebylo jasné, jestli se jim podaří vrátit se do normálu. A taky úplně všichni, co tam byli během roku, kdy jsem tam chodíval na noční služby, měli společné to, že začínali marihuanou a říkali si: „Já do toho nespadnu."

Droga postupně vyhrála - u mladších mnohem rychleji. Nejvíc mi tam bylo líto jednoho klučiny, který měl 21 let a vypadal jako mrtvola na nohách. Měl těžké halucinace, deprese, potřeboval tolik prášků na nervy, že potom spal na nohách. Byl to moc hodný kluk, kamarádský, ale naprostá troska. Začal trávou, když mu bylo 14 let. Byl tam také jeden, který vlastnil obchod s počítačema v dobách, kdy byl boom informatiky, dobrá práce, dobré postavení... Kvůli drogám postupně o všechno přišel a skončil v neskutečných dluzích. Tři z těch kluků začli přepadat lidi, aby si sehnali peníze na drogy. Dva z nich k nám přišli z vězení, jednoho poslali hned na léčbu. Netuším, kolik z nich si začlo na drogu vydělávat prostitucí.

Nechci ani moralizovat, ani strašit. Jenom si prostě myslím, že nejbezpečnější je zůstat od toho stranou. Protože těch, kteří si mysleli, že kdykoli dokážou přestat a že nějaký ten příležitostný joint ničemu neuškodí, jsou plné takové domy, v jakém jsem tenkrát pomáhal já.

Je to asi minimálně lehkovážné zahrávání si. Bezpečná hranice je nejspíš u každého jiná, jde určitě o důvod, proč to zkoušíš, o okolnosti, o to jestli se to s některými příležitostmi nerozlučně spojí (což pomáhá zvyku)... Pokud to někdo bere jako lék a nehledá žádný úlet, je určitě míň náchylný k přechodu na něco jiného. Z marihuany se tuším neumírá. Problém je, že kdo ji vyhledává kvůli nějakému pocitu, se vystavuje nebezpečí, že jednou přijde chvíle, kdy to nebude stačit a kdy ho napadne zkusit něco tvrdšího. A okraj propasti se neustále blíží. I když se na marihuanu díváš jako na hraniční oblast, která ještě není tak zlá, je vždy bezpečnější, držet se dál i od ní, než se nebezpečně přiblížit někam, odkud už pak vůbec není lehké se dostat. A že právě tobě se to nestane si vážně před tebou myslelo už hodně kluků a holek, co si tím zničili životy.