Odpověď:

To, co popisujete, má své teologické označení - dědičný hřích. Člověk se skutečně rodí do situace, kdy nezaviněně naráží a trpí za věci, které nezpůsobil. Dědičný hřích je totiž hříchem pouze v přeneseném slova smyslu. Spíše zakoušíme zakalení a poškození lidské přirozenosti, která je často náchylnější spíš ke zlému, než k dobrému. Stejně tak si uvědomujeme, že v každém našem skutku je jistá dávka sobeckosti, pýchy apod. Jak z toho?
Neustále si připomínat a pokoušet se uskutečňovat základní přikázání: milovat Boha a bližního, včetně nepřátel (není třeba si nic namlouvat: je to skutečně nejtěžší příkaz evangelia; teoreticky s ním souhlasíme, ale prakticky se nám to stále vymyká z rukou). A dále jít cestou Kristovou: "on se ponížil a byl poslušný až k smrti..." (srv. Flp 2,6-8). "Ponížil se" znamená, že se kvůli člověku vzdal výhod, které mu skýtala jeho vlastní božská přirozenost. Svou poslušností až k smrti porazil hřích - vítězství nebylo v odporování zlu, ale zlo bylo poraženo tím, že jej Ježíš na sebe nechal dopadnout s plnou vahou. To je paradox vykoupení. Zlo není možné přemoci násilím (násilí plodí jen násilí), ale pouze láskou. Ačkoli lásku byla, je a bude násilím přehlušována "přibíjena na kříž". Ale za křížem je přece Zmrtvýchvstání, silnější než smrt!