Odpověď:

Samotné pokušení hřích není, hříchem se stávají až ve chvíli, kdy to, co pokušení nabízí, přijmeme za vlastní, ztotožníme se s tím. Do té doby i dialog s pokušením hříchem není. Ovšem skrývá v sobě nebezpečí: čím více totiž s pokušením "vyjednáváme", čím více se s ním zaplétáme, tím více se v nás zakořeňuje a je těžší ho pak odmítnout. Proto je lépe s ním nediskutovat vůbec: Ježíš na poušti pokušení odmítá velmi rázně, nepřistupuje na ďáblovu hru tím, že by řekl: "No, možná máš pravdu... nechám si to projít hlavou... něco na tom je... přece jen, kdyby se utišil hlad na celém světě... nakonec ten chleba z kamenů by situaci možná vyřešil... konečně, přišel jsem na svět kvůli tomu, abych člověku pomohl... určitě se to dá brát za projev lásky... milovat člověka je přece největší přikázání... láska přece všechno omlouvá... TAK DOBŘE, UDĚLÁM TO!" Toto je velmi nebezpečné! Pokušení totiž vždy nabízí nějaké lákadlo a ďábel není žádný hlupák, aby nás lákal na nesmysly. Většinou předkládá nějaké polopravdy, teprve až se "nachytáme", zakusíme ovoce hříchu.
Takže v případě pokušení: nevšímat si jich, zaměstnat se něčím jiným, prosit Ducha Svatého za osvobození (např. slovy modlitby, kterou kněz pronáší po Otčenáši: Vysvoboď nás ode všeho zlého, Pane, a dej našim dnům svůj mír. Smiluj se nad námi a pomoz nám, ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista.) Velmi mocnou zbraní je začít chválit Boha. Tím, že se člověk chválou přimkne k Bohu, nemá nad ním ďábel moc. Kromě chvály je velmi účinné růst v pokoře a poslušnosti.

Vřele Vám doporučuji: Elias Vella, Zakotvit svůj život v Bohu, MCM 1999, zvláště str. 90-100
a Philippe Madre, Ale zbav nás od Zlého, Karmel. nakl. 1993