Odpověď:

Děkuji Vám za tuto otázku, protože ji pokládám za velmi důležitou. S nějakým systematickým pojednáním o svátosti smíření se totiž "běžný katolík" setkal poprvé a naposledy při přípravě na první svaté přijímání. A to je velmi málo. Jako se totiž člověk vyvíjí, vyvíjí se i jeho víra a chápání jednotlivých svátostí. Takže zkuste motivovat i kněze ve farnostech, aby o tom častěji mluvili...
Jako literaturu bych doporučil tři knihy od polského jezuity a zkušeného duchovního vůdce Jósefa Augustyna: Kde jsi, Adame. První týden ignaciánských exercicií, Karmelit. nakl. 1998, Čtvrthodinka upřímnosti, Karmel. nakl. 1995 a Příprava na svátost smíření (vydána tamtéž) - ta je tuším už na trhu rozebrána. Na internetu je na stránkách www.fatym.com k dispozici text Mons. Ladislava Simajchla Jak se zpovídat. Může být velmi užitečný. (Mimochodem, vřele doporučuji navštívit tyto stránky, zvláště "Tiskový apoštolát", najdete tam spoustu užitečného materiálu - to není reklama :-)) Poslední praktickou radou je prožití nějakých duchovních cvičení (nejlépe v ignaciánském duchu), protože na problematiku svátosti smíření se tam většinou narazí. Vřele doporučuji!!!

Asi základní problém je v chápání svátosti smíření. Není to jen "pračka", díky níž se sebe shodíme tíži vlastních hříchů a očistíme svědomí, ale je to především osobní setkání milosrdného Boha s hříšníkem prosícím o odpuštění. Odhození břemena vlastních hříchů není dílo naše (ačkoli má naše vyznání, lítost a vůle k nápravě ve svátosti smíření neodmyslitelné místo), ale především plodem působícího Boha. Náš lidský podíl představuje otevření se Božímu milosrdenství. Možná bereme Boha příliš jako zákonodárce a soudce a naše hříchy jen jako přestupky proti nějakým normám, daným ze Zjevení nebo církví. Pak zkoumáme, zda jsme přestoupili ten a ten zákon, napíšeme seznam a s ním jdeme ke zpovědi. Neříkám, že to je špatné, ale není to ještě všechno. Můžeme se totiž zaměřit i na naše přání touhy, nevyrovnanost, životní postoje návyky, sklon ke zlému. I toto představuje široké pole našeho nitra, které potřebuje uzdravení.
Zpovídat se člověk nenaučí teoreticky tím, že si přečte jen nějakou příručku. Ačkoli jsme Vám literaturu doporučil, přesto zbývá jen několik věcí, jež budete muset zařídit sám.

1. Především je zapotřebí touhy po růstu a proměně duchovního života. Svátost smíření není jen nutný měsíční rituál, aby se učinilo zvyklostem zadost, ale je to především velmi důvěrné setkání s odpouštějícím Bohem či setkání marnotratného syna s objímající Otcovou náručí. Všiměte si, že v onom podobenství (Lk 15,11-32) nepadne ani slovo výčitky, že otec naopak spěchá synovi naproti. Nejinak je to s námi i Bohem-Otcem. I zde nás Bůh "vyhlíží", čeká na to, až přijdeme. A my si máme uvědomit, že nutně potřebujeme Boží pomoc a uzdravení. Pokud si člověk neuvědomuje vlastní hříšnost, necítí ani potřebu smíření. Zde bych doporučil ještě jednu knihu: Henri J. M. Nouwen, Návrat ztraceného syna, Paulínky 2001.

2. Najděte si čas na zpytování svědomí, nejen podle zpovědního zrcadla, ale třeba i podle "horského kázání" (Mt 5-7).

3. Nebojte se požádat kněze o pohovor. Mám zkušenost s tím, že mnoha lidem "vadí" mřížka u zpovědnice k tomu, aby se "rozvykládali" (i když svátost smíření není ve množství slov). Já většinou trávím čas ve zpovědní místnosti a mnoho lidí přivítalo možnost svátosti smíření formou přirozenějšího rozhovoru.