Odpověď:

Řekl bych, že to asi bude záležet na tom, co míníte "vírou v eucharistii" a z jaké pozice k tomu přistupujete. Já například jsem byl v italském Lancianu, místě jednoho známého eucharistického zázraku, ale mou vírou to ani nijak neotřáslo, ale ani jsem se necítil být zvlášť podepřen. Je to asi skutečně individuální. U svátostí jsme skutečně v centru tajemství, ne nadarmo je řecký výraz pro svátost mysterion. Latinské označení sacramentum (= "svatá věc", od toho česky "svátost") zase vyjadřuje odlišnost od obyčejných "světských" věcí. Působení každé svátosti je našim očím skryté, účinky sice někdy můžeme "hmatatelně" prožívat (svátost smíření, pomazání nemocných...), ale také nemusíme. Boží milost však působí stále, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Jenže právě proto, že projevy a účinky bývají skryté, existují svátosti jako "viditelná znamení neviditelné milosti". Takže když vidím lít vodu na hlavu člověka a slyším slova "Křtím tě ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého", věřím a vím, že v tom okamžiku se s daným člověkem odehrála obrovská změna; když vidím chléb a víno v rukou kněze a slyším slova "Toto je moje tělo a toto je má krev", věřím a vím, že před sebou mám Krista fyzicky přítomného pod způsobami chleba a vína; když vidím vztažené ruce na hlavou a slyším slova "Uděluji ti rozhřešení", věřím a vím, že daný člověk byl v tom okamžiku očištěn. A tak by se dalo pokračovat dál.
Záměrně jsem uváděl dvojici věřím a vím. To je totiž ta "jistota víry". Pokud člověk bere víru jako totální svěření se Bohu, pak už nemusí o ničem, co On dává, pochybovat. Ježíš řekl "je to mé tělo, je to má krev" a já, protože mu bezmezně důvěřuji, to přijímám, ačkoli to vše moc nechápu a neumím to dokonale vysvětlit, jak to vlastně je.
Zkusil bych dát takový neobratný příklad: Představte si, že chcete postavit dům. Ten, má-li vydržet, musí být postaven na něčem pevném. Mořská hladina, bažina ani pískoviště se nehodí. Dům by se pohyboval, byl by nestabilní a nakonec by spadl. Ale stačí pevná země, kus skály, aby bylo na čem udělat základy. A jak dům dostavím, přejde nějaký "šťoural", který se začne vysmívat mé spokojenosti o stabilitě a nehybnosti a přednese mi tisíc důkazů o tom, že vůči Slunci je má pevná skála v docela pěkném "kalupu". Takže já se zvednu a začnu stavět na Slunci. Když už konečně dořeším všechno vybavení a "překousnu" zvýšené náklady za výkonnou klimatizaci :-), přijde zase nějaký "trouba" s důkazy pohybu vůči té které galaxii. A já bych zase cestoval a stavěl jinde. Střále znovu. Jenže pro postavení domu je mi to naprosto jedno, zda je v klidu i vůči ostatním planetám. Já stavím dům na Zemi, a že se bude vůči Slunci pohybovat, mě vůbec nemusí zneklidňovat. Nakonec takový absolutně pevný bod ve vesmíru bych stejně nenašel.
Podobné je to s naší vírou. Víra hledá něco pevného, o co by se mohla opřít. Jenže lidský rozum se svou chopností skeptického pochybování zde hraje tak trochu úlohu jako "advocatus diavoli". Pochybovat lze totiž prakticky o všem a jistoty, které nám třeba dějiny filozofie předkládají jako "nezpochybnitelné", bývají napadány nebo ztrácejí účinnost a přesvědčivost. Je to takové marné "hledání pevného bodu ve vesmíru lidského rozumu". Jako východisko k bezútěšné a zoufalé rezignace se nabízí přijmout jako pevný bod to, co se nám dává prostřednictvím víry: Bůh a jeho zjevení. Jestliže se Jemu absolutně svěřím, stane se mou pevnou skálou, mohu na Něm klidně začít stavět dům svého života. Pukud budou dobré základy, pokud stěny nebudou vlát ve vzduchu, ale vše bude pevně spojeno s Ním-skálou, nemám se čeho bát. Pak se ani na podlahu nebudu bát postavit vzácnou vázu, protože nemusím mít obavy, že by se pohybovala a hrozilo nebezpečí rozbití...
No a tak nějak si to představuji s vírou ve svátosti, církev,... To vše je založeno na mé důvěře Bohu. Intelektuální "pitvání" a racionalizace mě k většímu bezpečí jistoty nikdy nepřivedou.
Nicméně máme obrovskou výhodu: na to, aby se utišilo i zjitřené a pochybující nitro, existuje dokonce lék. Je to: modlitba, časté přijímání svátostí, eucharistická adorace.