Odpověď:

Druhý příkaz Ježíšova "největšího přikázání" zní: "Miluj bližního jako sám sebe." Láska k sobě je tedy kritériem naší lásky vůči bližním. Tedy: jesliže nemiluji sebe, nemohu milovat druhé. Nejste sama, kdo říká, že vůči sobě cítí nelásku. Může se to stát, ale pak je třeba hledat kořeny. Proč se vlastně nemám rád? Co tím myslím, že vůči sobě cítím nelásku? Většinou se jedná o pocit rozladěnosti z neúspěchu, z neschopnosti "být dokonalým", z nějakého zklamání. Pokud se však jedná o dlouhodobý stav, je třeba jít do minulosti a hledat, z čeho tato situace pramení. Třeba se jedná o nějaké minulé psychické zranění, které podvědomě člověka stále provází. Když byl např. v dětství rodiči odmítán, někým ponižován, nepravedlivě obviňován atd. Takové zranění je třeba najít a poprosit Boha o uzdravení té konkrétní věci. Toto je záležitost, kterou musíte provést buď se svým duchovním vůdce nebo se zpovědníkem, popř. exercitátorem během duchovních cvičení.
Cesta, jak změnit svůj pohled na sebe, může být následující: vztáhnout evangelium na sebe, stát se jedním z Ježíšových učeníků, vžít se do těch událostí. Pak si uvědomit, že Ježíšova slova jsou určena MNĚ, nejen té hrstce před 2000 lety. Ježíš přišel na svět konrétně kvůli mně, aby mě vykoupil. Takovou hodnotu mám v Božích očích, že kvůli mé spáse a věčné radosti trpěl na kříži. Můžete přivést i Ježíšova slova z rozhovoru s Nikodémem na sebe: "Tak Bůh milovat mne, že dal svého jednorozeného syna, abych já, který v něho věřím, nezahynul, ale měl život věčný..." (srv. Jan 3,16).
Proste o milost zakusit, že Vás Bůh miluje, teprve pak jsme totiž schopni milovat sebe a bližní. Bez uvědomění si Boží lásky k nám jsme bohužel schopní většinou jen sobecké "sebelásky" nebo pohrdání sama sebou.