Odpověď:

S první tezí o nevědomosti částečně souhlasím, se druhou jsem se ještě nesetkal. Neexistuje hřích, jehož podstatou by byla nevědomost. Snad v řecké filozofii, kde bylo poznání cestou k blaženosti, by mohla být nevědomost překážkou k dosažení "nebe", v křesťanství to však neplatí (s výjimkou tzv. zaviněné nevědomosti, o které se zmíním níže). Největší přikázání zní "miluj", nikoliv "zkoumej".
Je třeba si uvědomit, že ne každé objektivní zlo se dá ztotožnit s hříchem. Hřích se v katechizmech zjednodušeně definuje jako "vědomé přestoupení Božího zákona". Současný KKC podává tuto definici:

KKC 1849: Hřích je provinění proti rozumu, pravdě a správnému svědomí; je to přestupek v řádu pravé lásky k Bohu a bližnímu, kvůli zvrácenému lpění na jistých dobrech. Zraňuje lidskou přirozenost, vážně porušuje lidskou solidaritu. Byl definován jako "slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu".

Je-li tedy vědomí hříšnosti skutku podstatnou podmínkou pro to, aby skutek mohl být za hřích označen, pak se dá říct, že nevědomost "hříchu nečiní". Je-li morálně špatný skutek spáchán bez uvědomění, pak se jedná pouze o tzv. materiální hřích, který není přičitatelný. Ovšem neznamená to, že je lépe tedy ve víře se nevzdělávat, tedy být nevědomý, a proto nehřešit? Nikoli. Hříchem může být totiž i tzv. zaviněná nevědomost, kdy člověk ignoruje základní pravdy víry (i ve zpovědním zrcadle je označeno jako hřích "nevzdělával jsem se v pravdách víry). Pokud člověk totiž vlastní vinou zanedbá růst ve víře, může se dopouštět skutků, které odporují evangeliu a tím se vzdalovat od Boha. Dospělý člověk se nemůže vymlouvat na to, že nevěděl např. o povinnosti lásky vůči nepřátelům (Mt 5,44). Naopak "nezaviněná nevědomost" je omluvou pro ty, kdo z vážných důvodů nemohou vědět to, co "dospělý věřící".