Odpověď:

Praxi kajících skutků rozdělíme do dvou skupin: uložené (povinné) a dobrovolné. Mezi uložené patří pokání určené zpovědníkem jako výraz vděčnosti za odpuštění a kající praxe vyjádřená 4. církevním přikázáním. Zároveň může věřící podle svého uvážení vykonávat skutky, kterými se chce přiblížit Bohu a k lidem, cvičit se v sebekázni či přijmout nějakou oběť za sebe a za své bližní.
K prvnímu typu: Zpovědník podle svého uvážení ukládá pokání, které by mělo směřovat k napravení hříchů, k uzdravení vztahů či k potvrzení opravdové lítosti nad hříchy. Pokud máte pochybnosti o tom, zda pokání dokážete vykonat, či je ze závažných důvodů splnění nemožné, sdělte to zpovědníkovi ihned. Pokud se zásadní těžkosti vyskytnout v případě dlouhodobého pokání, nebojte se zpovědníka znovu vyhledat a domluvit se s ním. Pokud nemáte tuto možnost, otevřete problém nevykonaného pokázní při další zpovědi i u jiného zpovědníka. V rámci svátosti smíření může způsob pokání změnit. Je taktéž možné, aby kajícník sám navrhl způsob pokání, ovšem zpovědník jej musí odsouhlasit.
Ostatní uložená pokání (4. církevní přikázání) jsou pro člověka závazná, pokud je schopen k jejich vykonání (zneschopňuje např. nemoc, věk...) Pokání by se neměla v prvé řadě chápat jako trest za hřích, ale cestu k prohloubení křesťanského života.

K druhému typu: Dobrovolné pokání by mělo být vedenou také úsilím o vlastní zdokonalení (sebeovládání), prohloubení vztahu k Bohu a k lidem. Vřele bych doporučoval prokonzultovat pokání se zpovědníkem nebo duchovním vůdcem. Nikomu se nekladou meze v horlivosti, ale "naordinované" pokání by se mohlo s některým z výše uvedených bodů rozcházet, proto je dobré přidržet se střízlivých rad kněze.

KKC k tématu pokání:
1430 Ježíšova výzva k obrácení a k pokání, jako již u proroků, se netýká především vnějších skutků, "pytel a popel", posty a umrtvování, nýbrž obrácení srdce, vnitřního pokání. Bez něho zůstávají kající skutky neplodné a lživé; vnitřní obrácení naopak nutí k tomu, aby se tento postoj projevil navenek, kajícími úkony a skutky.
1431 Vnitřní pokání je radikální nové zaměření celého života, návrat, obrácení k Bohu celým srdcem, rozchod z hříchem, odvrácení se od zla, spolu s odsouzením špatných činů, které jsme spáchali. Zároveň sebou přináší touhu a předsevzetí změnit život s nadějí na Boží milosrdenství a důvěrou v pomoc jeho milosti. Toto obrácení srdce doprovází bolest a spásonosný smutek, který Otcové nazývají " animi cruciatus [trápení ducha]", " compunctio cordis [zkroušenost srdce]".
1432 Lidské srdce je těžkopádné a zatvrzelé. Je třeba, aby Bůh dal člověku nové srdce. Obrácení je především dílem Boží milosti; ta nám dává, abychom se ve svých srdcích k němu vrátili: "Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme" (Pláč 5,21). Bůh nám dává sílu začít znovu. Tím, že naše srdce objeví velikost Boží lásky, otřese se hrůzou a tíží hříchu a začíná se obávat urazit Boha hříchem a být od něho odloučen. Lidské srdce se obrátí, zahledí-li se na toho, který byl proboden pro naše hříchy.
Upírejme pohled na Kristovu krev a uvažujme, jak byla drahá pro Boha jeho Otce; vždyť tím, že byla vylita za naši spásu, nabídl celému světu milost obrácení.
1433 Po velikonocích Duch svatý "usvědčí svět ze hříchu" (Jan 16,8- 9), totiž z toho, že svět neuvěřil v Toho, kterého poslal Otec. Ale tentýž Duch, který odhaluje hřích, je Utěšitel, který dává lidskému srdci milost lítosti a obrácení.
V. Rozmanité způsoby pokání v křesťanském životě
1434 Vnitřní pokání křesťana může mít velmi rozmanité projevy. Písmo i Otcové zdůrazňují zvláště tři způsoby: půst, modlitba, almužna, které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě samému, ve vztahu k Bohu a ve vztahu k druhým. Vedle radikálního očištění, jaké působí křest nebo mučednictví, označují jako prostředek, aby člověk dosáhl odpuštění hříchů, vynaložené úsilí na smíření s bližním, kající slzy, starost o spásu bližního, přímluvu svatých a skutky lásky, která "přikryje množství hříchů" (1 Petr 4,8).
1435 Obrácení se uskutečňuje v každodenním životě, a to úkony smíření, péčí o chudé, prováděním spravedlnosti a práva a jejich obranou, vyznáváním vin bratřím, bratrským napomenutím, revizí celého života, zpytováním svědomí, duchovním vedením, přijímáním utrpení, vytrvalostí v pronásledování pro spravedlnost. Nejbezpečnější cestou pokání je vzít svůj každodenní kříž a následovat Ježíše.
1436 Eucharistie a pokání. Obrácení a každodenní pokání nacházejí svůj pramen a svůj pokrm v eucharistii, protože v ní je zpřítomněna oběť Krista, který nás smířil s Bohem; jí jsou živeni a posilováni ti, kteří žijí z Kristova života; "je jako protilék, jímž jsme zbavováni každodenních vin a chráněni před smrtelnými hříchy".
1437 Četba Písma svatého, modlitba liturgie hodin a Otčenáše, každý upřímný úkon úcty (k Bohu) nebo zbožnosti, v nás oživuje ducha obrácení a kajícnosti a přispívá k odpuštění našich hříchů.
1438 Kající období nebo dny během liturgického roku (postní doba, každý pátek na památku smrti Páně), jsou závažné chvíle kající praxe církve. Tato období jsou zvláště vhodná pro duchovní cvičení, kající obřady, pouti na znamení pokání, dobrovolná zříkání jako půst a almužna, bratrské sdílení (skutky lásky a podpora misií).
1439 Dynamiku obrácení a pokání Ježíš úchvatně vylíčil v podobenství "o marnotratném synu", jehož středem je "milosrdný otec" (Lk 15,11-24): okouzlení klamnou svobodou, opuštění otcovského domu; krajní nouze, do níž upadne syn, když rozházel svůj majetek; hluboké ponížení, když musí pást vepře, ba ještě hůře, dychtit po tom, aby si naplnil žaludek slupkami, které žrali vepři; přemýšlení o tom, že ztratil všechno, co kdysi měl; lítost a rozhodnutí vyznat svou vinu otci; cesta zpátky; velkodušné přijetí otcem; radost otcova: to jsou některé rysy vlastní procesu obrácení. Krásný šat, prsten a slavnostní hostina jsou symboly nového života, čistého, důstojného, plného radosti, který je životem člověka, jenž se vrátil k Bohu do lůna jeho rodiny, do církve. Jen Kristovo srdce, jenž zná hlubiny lásky svého Otce, nám mohlo zjevit propast jeho milosrdenství tak náramně prostě a úchvatně.

Viz také CIC 1249-1253