Cesty z úzkosti a deprese

Autor knihy: Heinz-Peter Röhr
Nakladatelství: Nakladatelství Portál

Autor knížky působí přes třicet let jako terapeut na oddělení léčby závislosti při klinice v německém Fredeburgu. Na příkladu pohádek pomáhá odkrýt věci, které nás spoutávají, uvádějí do depresí a úzkostí. Málokdo z lidí může upřímně říct, že má rád sám sebe a je se sebou spokojen. Často prožíváme různé frustrace a nevíme, kde jsou jejich kořeny.

"Úkolem pohádek v psychoterapii je přispívat k pochopení hlouběji uložených problémů. Jako na projekčním plátně nám pohádky předvádějí naše centrální konflikty. Kdo je ochoten učit se rozumět řeči symbolů, najde v pohádkách řešení konfliktů. V mnoha případech může pohádka sloužit přímo jako vodítko."

Kapitoly knihy vycházejí z pohádky Tři zlaté vlasy Děda vševěda. Plaváček připlaval k mlynáři a mlynářce a ti ho přijali jako dar a vychovali ho v lásce. Ne každé dítě má ale to štěstí, aby se mu dostalo bezvýhradného přijetí. V jeho životě to potom může mít nedozírné následky. Existují lidé, v nichž se mohl v dětství vyvinout zdravý pocit vlastní hodnoty, ale mnoho lidí trpí v této věci deficitem. Má-li se však život vydařit, musí člověk jako dospělý vzít svůj život do vlastních rukou a přijmout za něj zodpovědnost.

I loupežníci, kteří často vystupují v pohádkách, jsou pro náš život důležití. Mladí lidé, kterým nebylo dovoleno prožít pubertu, vzdor a odpoutat se od rodičů, vyrůstají jako přespříliš přizpůsobiví lidé. Jsou neradostní, zlomení a může se v nich hromadit agrese. Loupežníci představují naše vnitřní síly, které se hlásí o slovo.

"Kdo žije jenom podle pravidel a předpisů, zapovídá si jakýkoli cit a za nejvyšší dobro považuje morálku, ten ztrácí živost, a neprožívá vnitřní štěstí, naopak ho likviduje. Lidé s přepjatými morálními představami nejsou schopni se hluboce a opravdově radovat. Učit se zastávat svých vlastních potřeb by měl být důležitý cíl pro každého, koho výchova v příliš velké míře zbavila impulzivity. Užitečné je aktivovat všechny smysly - klidně se dívat na krajinu, poslouchat hudbu, cítit závan slunce, vychutnat si dobré jídlo, pohladit ruku. Smyslové zakoušení je nezbytné, abychom zakoušeli slast."


V další části knihy autor pojednává o "třech zlatých vlasech Děda vševěda" - o třech zkouškách. Studna, ze které prýštilo víno, už neprýští ani voda - vyschnutí životní síly a radost, strom, který přestal plodit zlatá jablka - ztráta smyslu, převozník, který stále jezdí tam a zpět- převozník je symbolem všech lidí, které duševní trýzeň provází po celý život. Pohádka tedy nalezla tři obrazy, které zabraňují lidskému štěstí - odumření vitality, ztráta smyslu a nutkání dělat nesmyslné věci. Další symbol z pohádky - žába na prameni znázorňuje nedostatek lásky k sobě samému. A dokud člověk nesestoupí do svého nitra, aby tu "žábu" poznal, nepodaří se mu najít příčinu svých problémů.

Další obsáhlá kapitola je věnována právě hledání oné žáby. Myš zase nahlodává stromu kořeny a ten odumírá. Myš symbolizuje strach, myš se bojí a před každým utíká. Autor se tedy věnuje v knize také tomu, jak zacházet se strachy tak, aby nás neničily. Pokud myš uhryže stromu kořeny, ten strom odumře. Podobně je to s člověkem, který podléhá strachu a nemá oporu.

Stále znovu se setkávám s tím, že mnoho katolíků, zvláště žen, svoje vlastní potřeby a přání úplně potlačilo a jsou přesvědčeni, že je to tak správné, že je to to pravé křesťanství. Úplně na sebe zapomenout, totálně se obětovat pro druhé, a pro sebe od života ani od druhých nic nechtít. Setkávám se s falešnou askezí. Ale jak může někdo činit druhé šťastnými, když sám šťastný není? Autor na toto téma v knize poměrně obsáhle hovoří. "Hlubší smysl života spočívá v tom, aby sílila naše schopnost milovat. To je odpověď na otázku, co je podstatou zdařilého života. Jedině člověk, který umí milovat sám sebe, je schopen lásky. Do jaké míry pociťuje náklonnost k sobě, do té míry je s to věnovat svou náklonnost druhým. Láska je to jediné, co přibývá, když s ní plýtváme, říká Richarda Huchová. Láskou však můžeme plýtvat, až když jí máme dost pro sebe. Mezi lidmi je rozšířena představa, že sebeláska je protikladem lásky k bližnímu a že láska k sobě vylučuje lásku k bližnímu. A přitom je skutečným protikladem egoismus. Nalezením sebelásky dospíváme k celosti, k nové jednotě, plnosti a úplnosti."

V závěrečné kapitole nás autor seznamuje s cestou k sobě samým za pomoci mystiků. Každé náboženství mělo a má své mystiky. Ti nás učí, abychom objevovali transcendentno, něco, co nás přesahuje.