Jonášovo znamení

Autor knihy: Thomas Merton
Nakladatelství: Nakladatelství Zvon

A kromě toho, nepřišel jsem sem kvůli sobě, ale kvůli Bohu. … Vsadil mne na toto místo, protože mě chce mít právě na tomto místě, a kdyby mě někdy chtěl přemístit kamkoliv jinam, udělá to způsobem, který člověk nenechá na pochybách, kdože tak činí.

Jonášovo znamení je volným pokračováním knihy Hora sedmi stupňů (podle staršího vydání Sedmistupňová hora). Thomas Merton, trapistický mnich z amerického Kentucky v Hoře sedmi stupňů popsal svůj životní příběh a svoji konverzi ke katolické víře. Jonášovo znamení je v podstatě jeho deník z období prvních let po vstupu do kláštera. Merton dokáže psát zároveň o věcech světa i o věcech duchovních a hlubokých, a dělá to způsobem mimořádně čistým, přesným a srozumitelným. Nebylo divu, že po vydání jeho Sedmistupňové hory zachvátila Ameriku mertonitida – tisíce mladých mužů se rozhodovaly o tom, zda mají také vstoupit do kláštera.

Průměrný trapistický klášter je tichý,… osazený komunitou sedmnácti či osmnácti mužů. Kteří vedou mlčenlivý energický život soustředěný zcela na Boha. Je to život modlitby a pokání, liturgie, studia a manuální práce. … Ale nyní předpokládejme, že v rozmezí čtyř nebo pěti let se několik stovek mužů rozhodne, že touží po životě ticha, modlitby a pokání a stálého spojení s Bohem v modlitbě. A představme si, že všichni vstoupí do téhož kláštera. Přicházejí ve velkém počtu, a klášter ze sedmnácti vzroste na stosedmnáct a potom na dvěstěsedmnáct. Namačkají se do budovy, která byla postavena pro sedmnáct. Jsou založeny nové kláštery, které jsou opatřeny personálem z původního kláštera. Mezitím mají být postaveny nové budovy, aby všichni mohli být živeni a ubytování. Když máte velký zástup postulantů, mnoho práce, nové budovy a malou armádu stavbařů, ticho není vždy úplně perfektní.

Merton píše deník svého vlastního řeholního povolání na pozadí velkých změn, které se tou dobou odehrávaly v Kentucky i v celé americké společnosti.

Celý smysl řeholního povolání je shrnut do těchto slibů (čistoty, chudoby, poslušnosti, stálosti a změny mravů), které mniši skládají jako formu zasvěcení svého života Bohu. Zbavují ho nejistot, starostí a iluzí, které tíží lidi ve světě. … Vyžadují naprosté sebeodevzdání. Vedou k životu nádherně skrytému v Kristu.

Merton celkem upřímně popisuje také svoje pochyby a touhy. Na příkaz představených píše knihy, aniž by byl přesvědčen o tom, že je to dobré, V hloubi srdce zápasí s touhou odejít do ještě větší samoty a věnovat se pouze rozjímavé modlitbě.

Když něco chceme, velice lehce přesvědčíme sami sebe, že to co chceme, je Boží vůle, pokud je obtížné to získat. … A tak se opotřebováváme ne pro Boha, ale pro sebe. Myslíme, že jsme dokázali ohromné věci, protože jsme vyčerpaní.

Počasí bylo velmi špatné, ještě jsme skoro nic nezasázeli. Psací stroj je rozbitý. A nyní nekonečný Bůh musí o mou mysl soupeřit s představou krásného nového psacího stroje s francouzskou diakritikou…

Velkou část deníku tvoří popis liturgie. Je to pro mnicha střed života a způsob, jak oslavovat Boha a jak žít s ním a v něm. Důležitý je jedině Bůh.

Tento týden jsem podjáhen. O tercii jsem chodil po celém velikém domě a vykrápěl klášter a dormitoria svěcenou vodou, měl jsem radost, že jsem podjáhen. Když jsem šel dolů z dormitoria (ložnice) laických bratří, zachytil jsem kužel měsíčního svitu procházejícího oknem, a Bůh byl se mnou v ohromné prázdné budově – všichni byli v kostele.

S jemným humorem píše Merton o tom, jak dostal od otce opata za úkol kontrolovat svoji vlastní poštu od čtenářů Sedmistupňové hory, o tom jak zapadl s klášterním jeepem v bažině, jak mu jeden z otců posunky – kastaněty a flamencem – ukazoval, že skládal své sliby ve Španělsku. (Trapistický mnich dodržuje přísné mlčení). Ale přece: středem a smyslem všeho je Kristus.

I mnich s věčnými sliby se ještě může nejvíc zabývat svou vlastní svatostí, může se omezit na hledání svého vlastního duchovního prospěchu. Kněz nemůže položit na první místo sebe: První je vždycky Kristus. Kněz neexistuje pouze pro svoje vlastní posvěcení, ale pro Kristovu oběť a evangelium, pro lidi a pro svět. Dokonalost kněze spočívá v jeho dokonalém odevzdání Kristově oběti, za sebe a za svět. … Kněz nesmí povýšit spásu duší nad svou vlastní. Ale musí Boha a mši postavit nade všechno. Má na svědomí celou církev a vzdává se své vůle, aby se stal nástrojem spásy světa a čisté slávy Boží.