Vyhoštěná smrt

Autor knihy: Jiřina Šiklová
Nakladatelství: Nakladatelství Kalich

Dlouho jsem přemýšlel, jakými slovy napsat upoutávku na tuhle knížku. A nakonec mě nenapadlo nic jiného než tohle:

Nečtěte to! Nečtěte tuto knihu - pokud si myslíte, že umírání patří za zdi nemocnic, ústavů nebo hospiců; pokud si myslíte, že mluvit o smrti se nepatří; že, jste ještě mladí a zdraví a máte na tohle času dost; jestli si nechcete připustit, že se tohle téma týká i vás samých nebo vašich nejbližších; jestli si nechcete kazit pěkné odpoledne v povznesené náladě a připustit si konec, který přijde;...

Nečtěte to!
Autorka, známá socioložka, se v jednotlivých kapitolách útlé knihy zamýšlí nad fenoménem smrti, jejím prožíváním pozůstalými, přijímáním společností i způsoby jednání s umírajícími. Nesmírně hutný text, podložený praxí i zkušenostmi z ústavů ale i z vlastní rodiny čtenáře nenaladí do příjemných pocitů a ani nepřinese požitek ze čtení.
Naopak ho nutí zamýšlet se a připouštět si skutečnost, která je moderní společností stále více vytěsňována za horizont každodenního života v absurdním kontrastu s každodenním předkládáním téhož v nejrůznějších šokujících scénách filmů, senzaci hledajících a úctu k smrti postrádajících článcích a reportážích z normálu vychýlených televizních stanic a časopisů.
Nutí ho připustit si, že jednou, a nemusí to být daleko, všechno to, co je dnes pro nás důležité, skončí. Připomíná mu umírání vlastních rodičů čí jiných blízkých i to, že ne vše jsme asi udělali dobře. Dobře ne pro nás, ale pro „komfort a pohodu“ toho odcházejícího, dá-li se to takhle jednoduše říct.

Není to lehké, pohodové a vždy příjemné čtení, ale může nás tak trochu „připravit“ a upozornit, že naše bytí ani radosti i starosti nepotrvají věčně. A že my, kteří zde ještě zůstáváme, i ve chvílích umírání můžeme pro sebe i pro toho umírajícího mnohé udělat.
Přeji hodně odvahy.

V noci, spíš k ránu, mi pak z nemocnice zavolali. Tušila jsem, že tu noc otec zemře, tak jsem si dala telefon k sobě, abych ho zvedla jako první já, a ne maminka. Vyšlo to. Lékař ohlásil, že je z Nemocnice Na Františku. Pak se zeptal, s kým mluví. Když jsem odpověděla, že jsem dcera, ošetřující lékař mi sdělil, že otec k ránu zemřel. Že se už od večera, co jsem tam byla, neprobudil a nepřišel k plnému vědomí. Neptala jsem se, kdy přesně zemřel. Jen jsem se podívala na hodinky a řekla si: Budu tiše. Ať se maminka vyspí. Stejně se nedá nic změnit. Tiše jsem seděla u zavěšeného telefonu. Prožívala jsem pocit ticha kolem sebe. Mlčení, ticha, trvání. Byla jsem sama udivena tím, že necítím bolest, neplakala jsem, jen jsem tak tiše sama „trvala“. Cítila jsem vděk, že mně tatínek, tedy otec, daroval i tuto chvilku zamyšlení se po své smrti. Daroval? Byla to moje věc, moje úvaha, moje zamyšlení, rekapitulace mého vztahu k němu. Daroval tím, že byl takový, jaký byl, a že jsem k němu mohla mít a měla dobrý vztah a nic jsme si nikdy vzájemně nevyčítali. Když, tak jen maličkosti.

Většinou se nedovedeme opravdu zastavit. Vypnout. Spočinout. Umět naslouchat umírajícímu. Naslouchat mu, i když nic neříká a nemluví. Jen tak být vedle něho a doufat, že tuší, že tam s ním někdo je. Aby věděl, že není sám.

Asi není opravdu důležité pro umírajícího, zda nás ještě vnímá. Ale vnímání smrti toho druhého a blízkého člověka je důležité pro nás, co zde zůstáváme. A třeba ten blízký člověk potřebuje jakýsi souhlas od nás, že může už odejít, že smí odejít. Jakýsi souhlas od blízkých, že opravdu už může zemřít. Ne, že to bez něho nevydrží nebo že je jeho nemoc obtěžuje. Za tím je „chystám se odejít“, potřebuji si ještě srovnat – ne věci do batohu, ale svůj vlastní život. I proto se možná umírá v noci či spíše k ránu. Jakoby člověk potřeboval mít na smrt klid.