Ohlédnutí

Autor knihy: Jiřina Zábranová
Nakladatelství: Nakladatelství Torst

Jiřina Zábranová byla matkou spisovatele a překladatele Jana Zábrany, který kvůli komunistickému režimu není příliš známý. K této ojedinělé knize jsem se dostala díky knížce Evy Zábranové Flashky. Eva Zábranová vzpomíná na svého otce, od jehož úmrtí uplynulo v loňském roce 30 let. Kniha je poměrně chmurná a autorka v ní vzpomíná i na svou babičku Jiřinu. Zjistila jsem, že paní Jiřina, učitelka a členka národně socialistické strany, napsala životopisnou knihu Ohlédnutí.


Kniha je psána velmi živě, svěže a krásnou češtinou. Na rozdíl od Flashek, ze kterých je cítit velký pesimismus, je tu vylíčeno hezké dětství, spokojené manželství a plodná kantorská éra paní Jiřiny. Jednou z kapitol je i ale doba, kterou autorka strávila v komunistickém vězení. Paní Jiřina Zábranová žila v letech 1903 - 1974. Prožila tedy na vlastní kůži první i druhou světovou válku, radosti i strasti První republiky, naděje několika poválečných let, krutou realitu let padesátých i jisté politické tání let šedesátých.

Při čtení knížky jsem si uvědomila mnohé: jak obtížné bylo studium na gymnáziu, v jak chudých poměrech tenkrát mnoho lidí žilo, jak mnoho lidí žilo svou víru pokrytecky, jak málo práv měly na začátku 20. století ženy. Velmi mnoho věcí, které dnes bereme úplně samozřejmě, bylo před sto lety nemyslitelných. Ze svědectví života paní Zábranové se dozvíme, jak vypadal život v protektorátu. Lidé z venkova se snažili pomáhat přátelům z měst.

"Nejhorší byl podzim 1941. To už paní Plamínková bydlela ve vlastní vile v Černošicích a jednou mi napsala, že by pro Ženský klub potřebovala maso a sádlo, nejlíp víc najednou. Mílek tedy dodal celé prase, mělo skoro metrák, já jsem se dohovořila s dr. Bartošem, že prase dá v osobním autě pod sedadlo a dovezeme ho do Prahy. Nespala jsem několik dní předem." (Dělat domácí zabíjačky bylo trestné).

Deset let žaláře vyfasovala na začátku padesátých let paní Zábranová jenom proto, že se znala s Dr. Miladou Horákovou a byla členkou národně sociální strany. Nebyla sice popravena, ale odseděla si v otřesných podmínkách deset let. V té době bylo synu Janovi pouhých osmnáct.

"Snad stojí za poznámku, jak jsme přežívaly (vězenkyně) tu hroznou nečinnost. Nesmělo se číst, nebylo nic na práci, nebyla tužka ani papír. Co tedy dělat? Vzpomínám, že na Bílou sobotu jsme se všemožně bránily stesku a tak jsme počítaly, kolik umíme písniček - začalo se od A - a písnička se potichu přezpívala a následovala další a další. Večer před popravou Horákové měli strážní na Pankráci hostinu: smažili řízky, zahradníkům sebrali konve a v nich se nosilo víno načepované ze sudu, pilo se do rána. Zakřikovali v sobě člověčenství, předstírali opojení vítězstvím strany, předstírali, že jásají."

Další nespravedlnost zažila paní Zábranová po propuštění z vězení - majetek v Herálci jim byl zkonfiskován a oni s mužem bydleli v hrozném vlhkém podnájmu a několik let trvalo, než jí vůbec přiznali, byť i nízký, důchod. Z vězení se vrátila s podlomeným zdravím a zemřela na rakovinu.

Kniha je cenným svědectvím pravdivého člověka. Hned druhý den po přečtení jsem jela městským autobusem, a když jsem slyšela rozhovor dvou důchodkyň o tom, že za komunistů bylo lépe a "lidé aspoň měli co žrát", dělalo se mi úzko a vzpomněla jsem si na právě přečtenou knihu a na to, jak patnácti ženám musel i v parném létě stačit jeden džbánek vody. Inu, komunistický luxus.