Izrael se už nevznáší

Autor knihy: Pawel Smoleński
Nakladatelství: Nakladatelství Dokořán

Polský spisovatel, reportér a držitel řady novinářských cen ve 23-ti reportážích a rozhovorech vzniklých v letech 2006-2011 představuje realitu Svaté země pohledem Palestinců, ortodoxních Židů odmítajících stát jako takový, pohledem přesidlovaných osadníků z území vracených Arabům i běžných sekularizovaných Židů. Zachycuje a zprostředkovává pocity, přání i každodenní život obyčejných lidí v jejich mnohotvárnosti a často nemožnosti vyjít vstříc všem. Z této mozaiky vystupuje obtížná, ba až nemožná pozice izraelských politiků tyto protikladné potřeby řešit. Otázky budoucnosti Izraele jako státu, hranice vstřícnosti vůči původním obyvatelům – Palestincům versus zachování ideje, která dala tomuto státu po druhé světové válce vzniknout, věrnosti vůči „otcům“, kteří přežili holocaust a budovali v poušti tuto „novou zemi“, možnost soužití dvou etnik, z nichž jedno - podporováno penězi z ropy, bez které nedokáže naše západní civilizace být, je štváno zahnat ty druhé „do moře“.


Vynikající, nikomu nestranící a bolesti prostých lidí nezamlčující reportáž, která nám - středoevropanům ukazuje, jak se nám vlastně přes všechny problémky dobře a pohodlně žije a jak málo si toho mnohdy ceníme.


„S okolními arabskými vesnicemi neudržujeme žádné kontakty. Není v tom zlá ani dobrá vůle – žádné kontakty, žádné konflikty. Potkáváme se náhodně na poli; jejich půda sousedí s naší. Sedíme na půdě, která byla kdysi jordánským vojenským táborem a oblastí ležící ladem. Nesebrali jsme sousedům ani centimetr orné půdy, ale oni nejsou naší přítomností nijak nadšeni.“


„Nejsem extremista. Přiznám se, že nemám vlastní nápad, jak vyřešit problém arabského osídlení, ale těžce snáším zaostalost a nenávist našich protivníků. Proč si myslí, že je naše osada švindl? Ať přijedou do Ofry a prohlédnou si židovskou osadu, která vyrostla z těžké práce a boje!“


„Hlavní barikádou je ta, která odděluje Židy od Izraelců. Židé jsou ti, kteří chtějí žít více méně podle Bible. Izraelci tradici zdánlivě přitakávají, ve skutečnosti ale mají ambice stát se úplně novým národem, satelitem západní kultury. Žije se jim tu dobře, ale kdybyste jim nabídli lepší práci v zahraničí, jednoduše by se sbalili a odjeli. Erec Izrael pro ně nic zásadního neznamená.“


U vjezdu do oblasti tunelů začal Hamas vybírat mýto. Platí se za každé auto, které odsud odjíždí s pašovaným zbožím. „Zrovna je doba relativního klidu, takže Izrael vpustí přes svoji hranici do Gazy víc zboží,“ vypráví Ahmed. “Dveře se pootevřou a pašování přes tunely míň vynáší. Co udělat, aby se výnosnost zvýšila? Vystřelit na Izrael raketu nebo dvě. Hranice se zase uzavře a tunely můžou fungovat naplno. Denní zisk z každého z desítek tunelů se odhaduje na čtyři tisíce dolarů. „


Musova rodina je chudá, na léky může zapomenout. Dospělé děti jsou bez práce, vnuci také, a ti nejmenší pobíhají po domě. Žijí z podpory, která ale na nic nestačí, a z potravinových přídělů od zahraničních organizací.


„Od zástupců zahraničních charitativních organizací jsem nikdy neslyšel, že by v Gaze došlo k humanitární katastrofě. Protože nedošlo,“ říká Ahmed. „Život je tu hodně těžký, některým lidem schází doslova všechno, šedesát procent zdejších obyvatel žije v bídě. Pásmo je třeba rozvíjet, ne okrádat. Hamás umí jen krást. Bez blokády by tak bohatí nebyli.“