Jako bychom dnes zemřít měli

Autor knihy: Miloš Doležal
Nakladatelství: Nová tiskárna Pelhřimov

Příběh života a smrti Josefa Toufara číhošťského faráře je knihou, která vám nedá spát. A nemáte-li srdce vychladlé a okoralé, tak doslova nedá spát. Miloš Doležal, básník a spisovatel sbíral materiály pro tuto knihu dvacet let. Výsledkem je dramatický příběh jednoho kněžského života na pozadí tehdejší těžké a rychle se měnící společenské situace a postavení katolického kněze a celé církve.

Základní fakta příběhu jsou více nebo méně známa pod pojmem „Číhošťský zázrak“. V Číhošti, malé obci u Ledče nad Sázavou, se v prosinci 1949 během kázání několikrát pohnul dřevěný křížek na oltáři a pak zůstal vychýlený. Tento pohyb vidělo na dvacet lidí v kostele. Neviděl jej však samotný Toufar, který byl během kázání obrácen zády k oltáři a o situaci se dozvěděl o pár dní později od svých farníků. Do Číhoště začalo putovat množství věřících. Do situace se vložila STB, Toufara unesli a ve Valdicích se snažili mučením jej donutit k přiznání, že pohyb křížku sám zinscenoval. Měl to být základ monstrprocesu proti církvi. Ale Toufar na následky krutého bití při výsleších po operaci ve státním sanatoriu (potřebovali živého obžalovaného) zemřel.

Toufar pocházel z malé vesnice u Jihlavy. Povolání ke kněžství v sobě cítil brzy, ale na studia se dostal až po smrti otce. Jeho kněžským vzorem byl J. Š . Baar, jeho cesta ke kněžství v něčem připomíná sv. Jana Maria Vianneye a Dona Bosca. Dětství a mládí prožíval Toufar na pozadí první světové války a chudoby poválečných let, studia v semináři a potom vysvěcení v období protektorátu. R. 1948 se dostala k moci komunistická strana a oblíbený Toufar byl z farnosti Zahrádka přeložen do menší Číhoště.

Toufar žil konkrétní kněžský život pro svoje konkrétní farníky, podporoval chudé lidi, pomáhal materiálně i vlastníma rukama, staral se o bohoslovce, sjednocoval věřící i nevěřící, organizoval divadla i poutě, doučování studentů i taneční zábavy. Kniha obsahuje vzpomínky jeho farníků i řadu úryvků z jeho kázání, které ještě víc umožňují poznat jeho osobnost. Také název knihy je z jeho promluvy na Silvestra roku 1949, kdy Toufar kázal o hodnotě času a o tom, že jej máme prožívat tak, „Jako bychom dnes zemřít měli“.

Miloš Doležal pochází z původní Toufarovy farnosti a příběh této osobnosti jej fascinoval už jako studenta, začal už tehdy shromažďovat výpovědi pamětníků svědků událostí. Díky jeho mnohaleté trpělivé práci můžeme dnes sledovat osud Josefa Toufara i jeho mučitelů na plasticky zmapovaném pozadí tehdejší doby.

Po dlouhém mučení odvezli Toufara z Valdic do Číhoště, aby pro obžalobu provedli a nafilmovali rekonstrukci celé události:

Noc z 23. na 24. února 1950. Černý tudor projíždí zasněženou Vysočinou. Vpředu řidič se spolujezdcem, který popíjí čaj z termosky. Na zadním sedadle zhrouceně leží osmačtyřicetiletý kněz s oteklou tváří, který má na nohou narvané bačkory, na nártu rozstřihnuté, aby se do nich jeho opuchlé nohy vůbec vešly. Dva rozsvícené světlomety metají žluté kužely po sněhu. Je po půlnoci a pražští příslušníci StB soudruzi Bohumil Košař a Stanislav Cvíček právě přivezli z valdické věznice do Číhoště na filmovou rekonstrukci kněze Josefa Toufara. Dobitého po brutálních výsleších, těžce a sípavě dýchajícího, podivně zkrouceného a držícího se za břicho. To už není ani Getsemanská zahrada, ani bičování – teď se losuje o jeho šat. Jihlavský estébák Josef Solař, který na kraji vsi žoviálně vítal unavené soudruhy z Valdic, v roce 1968 prohlásí: „Toufar nemohl normálně jít a dva naši soudruzi jej museli vést.

Kniha je doplněna velkým množstvím obrazového materiálu, dobovými fotografiemi, portréty účastníků událostí, kopiemi spisů, plánky a nákresy atd. Celkovou atmosféru příběhu dotvářejí i takové „maličkosti“, jako jsou dopisy Toufarovy neteře Marie, která se po 4 roky (!) marně snažila zjistit, co se s jejím strýcem stalo, a poníženě přikládala k žádostem i známku a obálku na odpověď.

Utrpení člověka je mimořádně dramatickou událostí, kterou jsme prudce zasaženi a otřeseni: to je také jedním z důvodů, proč se Miloš Doležal osudem Josefa Toufara zabýval. Kniha není lehkým a pohodovým čtením, může v nás však probudit něco hluboce lidského. Něco, co se zatím neprobudilo v Toufarových vyšetřovatelích, neboť když se Doležal ptal hlavního vyšetřovatele Máchy, který se výrazně podílel na mučení, jestli něčeho v životě lituje, tak se mu dostalo odpovědi: A víte, že jo? Lituji toho, že jsem celý život dělal v kanceláři a ne na čerstvém vzduchu…“