Zemřel pod cizím jménem - Dramatický závěr života Jana Šrámka

Autor knihy: Jiří Šindar
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

Útlá kniha popisující závěr života kněze, předsedy ČSL a významného politika - člena sněmu již za Rakouska-Uherska, člena skoro všech vlád a první republiky a předsedy exilové vlády v Londýně. Po nástupu komunistů k moci se pokusil s pomocí francouzské ambasády o útěk, který se však nepodařil, poté byl zatčen, propouštěn a až do smrti nezákonně internován na nejrůznějších místech. Nakonec umírá v nemocnici, kam byl přijat pod fiktivním jménem, neustále hlídán příslušníky STB.
Pozorný čtenář se dozví nejen historická fakta a připomene praktiky státní bezpečnosti, ale uvědomí si i další souvislosti a nevyhne se i některým otázkám.


- J. Šrámek byl politik velkého rozhledu - při demisi v roce 1948 to byl on, kdo upozorňoval ostatní ministry na možnost, že president Beneš jejich demisi přijme


- již před rokem Únorem upozorňoval na nebezpečí totality, které v poválečném nadšení mnozí netušili a mnozí ani často vidět nechtěli:


„Bojujeme za svobodu sociální, ale nesmíme ji obětovat ani špetku svobody individuální. Bez mravní odpovědnosti a svobody jednotlivce mohla by se nakonec nařízená a vnucená rovnost ukázat stejně tíživě, jak zoufalá se může jevit svoboda lidem hladovým. Stručně řečeno – svoboda bez chleba nás nemůže uspokojit, stejně jako chleba s řetězy!“ (Praha květen 1947)


- velikou moudrost a odvahu papeže Benedikta XVI. včas odstoupit, která v politice ani v církvi není běžná.


Ovšem i on sám (Šrámek) se jako politik měnil. Jeho rozhodné a zásadové postoje v období první republiky se po válce nejen díky zhoršujícímu se zdravotnímu stavu po návratu do Československa v roce 1945 měnily. Byly méně rozhodné, často se u něj projevovala nechuť účastnit se i důležitých jednání. Projevilo se to například při sestavování tzv. košického vládního programu a také častá absence v parlamentu v letech 1945-48 svědčila o unavenosti. Stále totiž věřil v síly vlastní i ostatních demokratických sil... Tato víra se mu nakonec nevyplatila a je zřejmé, že sílu vlastní strany přecenil, když se po neúspěšných volbách v roce 1946 zasadil o udržení „starého“ vedení strany, a zabránil tak nástupu mladé generace v čele s dr. Helenou Koželuhovou. Právě z jejich řad zazněla ostrá kritika komunistické politiky a postojů demokratických stran vůči KSČ. Tím možná lidová strana zanedbala moment, kdy se dalo nástupu komunistů čelit.


- s opakovaně objevujícími se návrhy nominovat otce Tomáše Halíka na prezidenta vyvstává otázka, zda zákaz angažovat se kněžím v politice, vydaný po roce 1948 kardinálem Beranem z důvodů angažování se nechvalně známého Josefa Plojhara v komunistických vládách, má v současnosti ještě opodstatnění, a zda by právě postoj Jana Šrámka nebyl v dnešní podivné době přínosem:


„Ne, nelituji, nemohu litovat. Kněz nemůže, ba nesmí stát mimo státní život. To by znamenalo nezájem – a to prostě nejde! Nechceme a nesmíme dopustit odluku církve od státu. Ty patří k sobě a kdo je lépe může spojovat než kněží. Ovšem za poměrů, jaké nastaly, se u nás v politice nyní vylučuje aktivita kněží a katolíků vůbec, ale to není stav trvalý“. ( 15 dnů před smrtí - 22.4.1956)