Život Marty Robinové

Autor knihy: Bernard Peyrous
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

Tuto knížku jsem dostala jako dárek a hned první věta na zadní straně knihy mne zaskočila. Stálo tam: „Marta Robinová je bezpochyby jednou z nejpozoruhodnějších postav církve 20. století.“. Jak to? O žádně Martě Robinové jsem nikdy předtím neslyšela. Jasně, komunismus a železná opona a žádný internet , ale stejně, o Taizé se vědělo, o Medjugorje jsme měli informace, o Padre Piovi jsme byli v obraze a Slovo života jsme každý měsíc opisovali na stroji přes devět průklepáků, tak jak to, že tady nemám ani tušení o co jde, a oni si dovolí napsat, jedna z nejpozoruhodnějších postav?

Kromě další lekce pokory (těch není nikdy dost) jsem v této knize a v Martě získala mnohem víc, než jsem na začátku tušila. Příběh obyčejné ženy z francouzského venkovského statku, od 18 let těžce nemocné a upoutané na lůžku, a přece příběh života naplněného, žitého pro druhé a především pro Krista, příběh ženy, které bylo dopřáno rozdat mnoho lásky a stát u zrodu velkého díla duchovní obnovy ve Francii se nemůže hluboce nedotknout i třeba jen průměrně vnímavého lidského srdce.

Marta (1902 – 1981) žila hlubokým mystickým životem a měla od Boha nadpřirozený dar moudrosti, dar prorokování a mnoho jiných darů. Každý pátek prožívala utrpení Páně a nosila (to sloveso se sem vlastně nehodí, vždyť nemohla chodit) stigmata. Za svůj život přijala mnoho návštěv, poskytovala rady nebo útěchu, dodávala odvahu, povzbuzovala k odvaze rozhodnout se pro duchovní povolání, mnohé lidi nesla v přímluvné modlitbě. Hrála velkou úlohu při zakládání duchovních center Foyers de Charité (volně přeloženo ohnisek lásky).

Knihu napsal postulátor procesu Martina blahořečení. Kniha je zatím nejdůkladnějším svědectvím o jejím životě, a velmi pečlivě se stará o to, aby i v drobných detailech se přísně držela pravdy a nevytvářela krásné, ale nepravdivé legendy. Také dbá o to, aby se zapomínalo na Martino člověčenství s jeho přirozenými potřebami, pocity a prožíváním.

Zlomem v Martině duchovním životě byl jistě okamžik, kdy řekla Bohu svoje ano:

„Celá moje bytost prošla proměnou. A moje duše, včera ještě pohřbená v nejzoufalejších temnotách, se dnes otevírá novým obzorům. Cítím se tak zcela obnovená pro zápas a utrpení. Ježíš mne přetvořil v sebe a pouze pro Něho. Moje rozhodnutí je žít vždy ve spojení s Bohem.“

Marta sama byla velice citlivá a diskrétní, není proto snadné proniknout do hloubky toho, co prožívala. Křesťanská duchovní tradice nám může něco napovědět.

Duchovní život začíná tím, že Bůh se zmocní zvnějšku člověka. Tyto jevy zahrnují i část citovosti. To se stalo i Martě. Bůh přitahuje člověka způsoby, kterými jej může zasáhnout. Pak jde dál. Očišťuje, ponechává jen to podstatné, tedy sebe. Duchovní život totiž není stvořen k tomu, aby přinášel uspokojení, ale aby člověka spojil s Bohem. To je i smyslem zkoušek, které se běžně nazývají nocí ducha a nocí smyslů.

Základem Martina osobního povolání je identifikace s Ježíšem v jeho umučení. Neustále trpí bolestmi a navíc každý pátek prožívá umučení ve spojení s Ježíšem. Marta se pokaždé bojí jít až do krajnosti a je potřeba, aby ji podpořil její duchovní otec. On musí najít slova, která jí dodají odvahu. Nikdy si nezvykl na to, co se před ním děje.

Marta dokázala obejmout Kristův kříž s láskou a tím může být velkou inspirací pro každého z nás, v době, která se bojí kříže a bolesti a utrpení se vyhýbá velkým obloukem. Ale ani toto neustálé utrpení nezmenšilo její mimořádnou citlivost pro každého návštěvníka a jeho potřeby. Tak mohla vykonat velké dílo a rozdat mnoho lásky, ona, která od svých 18 let nemohla opustit svůj pokoj a část života byla nevidomá.

Dnešní doba se velice ohání takzvanou kvalitou života, což volně přeloženo znamená, moci si života užít. Pro společnost, která se domnívá, že má právo určovat, jaký život je nebo není hodný toho, aby byl žitý (ano, mám na mysli problematiku potratů z důvodu předpokládané vývojové vady počatého dítěte), je Marta zřetelným příkladem života, který má svoji nespornou kvalitu a hodnotu navzdory výrazným zdravotním limitům.

Připojit svůj život k Ježíšovu životu, včetně účasti na jeho utrpení (srv. Kol 1,24) nebyla pro Martu jednorázová nebo snadná záležitost. Jaké je to povzbuzení pro nás, stále znovu padající a vstávající na cestě za Ježíšem.

Marta říkala: „Ježíš nám neslíbil, že z nás sejme kříž. Řekl nám, že jej vloží na ramena. Ale s Ježíšem se kříž stává láskou." Dokáže také říci: „Pykat, napravovat, utěšovat, milovat! Dát se, bezvýhradně se vydat z celé své bytosti Bohu, každému člověku, všem duším. Proměnit všechny své činy v nadpřirozené božské skutky, to je nejkrásnější pravda, to je největší a poslední slovo lásky." Všimněme si také, jak podivuhodná je kvalita jejího odevzdání do Božích rukou. Marta nemůže vstoupit do umučení bez absolutní důvěry v Boha. Její utrpení je krajní, ale její důvěra ještě větší. Kdyby si myslela, že ji Bůh nepodpoří, chránila by se, odmítala by čelit zkoušce, která trýzní její tělo až k jistému druhu smrti. Ale při každém umučení, jak jsme viděli výše, když jsme mluvili o Getsemanech, musí být její důvěra obnovena. Odevzdanosti nedosahuje jednou provždy. Každý týden je vyzývána její svoboda až do těch nejzazších důsledků. „Otče, dnes je čtvrtek." „Ano, mé dítě." „Otče, já nemohu." „Ale ano, mé dítě." „Otče, pomozte mi obětovat se." (Z rozhovoru Marty s jejím duchovním vůdcem otcem Finetem).