Neznámí hrdinové, o české statečnosti

Autor knihy: Adam Drda
Nakladatelství: Česká televize

Od roku 2001 se nezisková organizace Post Bellum snaží mapovat a zachycovat příběhy našich současníků, aby zůstaly zachovány jako paměť národa. V nejnovější knize oba autoři přinášejí
11 příběhů našich současníků, z nichž někteří již zemřeli.

V úvodu autoři Adam Drda a Mikuláš Kroupa říkají:

... aktéři příběhů se nenarodili jako odvážlivci, ... byli však postaveni do složitých a bolestných situací, o které ani trochu nestáli a s nimiž se museli dlouhé roky obtížně vyrovnávat. Prošli však svými „zkouškami“ se ctí a mnozí projevili odvahu v míře, jakou si málokdo z nás umí představit.
... Myslíme si, že všechny ty příběhy jsou inspirativní pro současný běžný život ještě v dalším ohledu: lidé, kteří je žili, si počínali zásadově, slušně a odvážně v kritických situacích – měli bychom to tedy snad dokázat i my, zvlášť v době, kdy nám nehrozí deportace ani kriminály.


Vedle známějších příběhů zpracovaných i knižně např. Richarda Glazara – uprchl z Treblinky, nebo Rudolfa Vrby, který utekl z Osvětimi, bych rád zmínil neznámý příběh Milušky Havlůjové.
Spolupracovníci Státní bezpečnosti se často obhajují nepřesvědčivými argumenty: chtěl jsme dělat svou práci bál jsem se, že dítě nevezmou na školu, měl jsem strach, že nám nepřidělí byt. MH postavil komunistický aparát do situace, kterou si ti lidé nedovedou ani představit: bolševici nejdřív zdecimovali její rodinu, pak ji příslušníci StB odtrhli od malého dítěte a nutili ji, aby se zavázala ke spolupráci (tj. k udávání). ... Spolupráci odmítla, šla do vězení. Její vztah se synem se tím narušil, „opustila“ ho ve věku, kdy dítě matku nejvíc potřebuje.
Paní Havlůjová nenese žádnou vinu, lépe se rozhodnout nemohla. Byli to komunističtí ničemové, kteří vytvořili situaci, v níž předstírali, že jí dávají možnost volby. Ale jaká je volba mezi čertem a ďáblem? Žádná nebyla. Miluška nikomu nic neudělala, šla do vězení jako nevinný člověk - a taky neopustila své dítě, oddělili ji od něj konkrétní estébáci, soudci, prokurátoři. Ona to všechno ví. A stejně se trápí a nepřestane se trápit do konce života.

Poslední kapitola pak vypraví příběh slovenského salesiána Antona Srholce. V roce 1950 byl internován v rámci Akce K – likvidace klášterů, při pokusu přejít řeku Moravu v roce 1951 byl zatčen, při výslechu mu vyšetřovatelé vyrazili zuby, následovaly lágry v Ilavě, Olomouci, na Pankráci a poté těžba uranu v Jáchymově. Po propuštění pokračovalo sledování STB, v roce 1969 cesta do Říma, kde
byl o rok později vysvěcen na kněze. Po návratu nedostal souhlas biskupa, jako varhaník a kostelník pracoval dál pro dobro církve. Později obdržel státní souhlas a byl poslán do zapadlého kouta Slovenska – byl jsem tam na vojně, věřte děs běs – aby mu v roce 1985 byl souhlas opět odebrán.
Po roce 1989, kdy mu opět arcibiskup Sokol zakázal veřejné působení, založil ubytovnu pro bezdomovce, věnoval se charitě a vše financoval především z darů. Vyprávění již nezachycuje poslední etapu jeho života, kdy se zastával odvolaného arcibiskupa Bezáka i jeho smrt letos v lednu.

Poté, co současná, prý reformovaná, KSČM oficiálně při příležitosti Vítězného února prohlásila
nelegální vyzbrojení Lidových milicí zbraněmi a převzetí moci s těmito složkami za zády za legální postup, jsou tyto příběhy nadmíru aktuální a připomínají, na co vše dnes raději zapomínáme a co mnohdy nechceme ani vědět.