Děcka, valíme do nebe

Autor knihy: Robert Maria Mayer
Nakladatelství: Nakladatelství Flétna

Toho únorového večera mi (a jistě mnoha dalším brněnským katolíkům) přistála na facebooku zpráva: Modlete se za Robina, leží v kritickém stavu v nemocnici po úraze. TOHO Robina? Od minoritů? Ano.

Srdce se mi sevřelo a střelné modlitby hrozily prostřílet nebesa. „Náš“ Robert, který občas zastupoval našeho faráře např. na dětských mších a milovali jsme jej velcí i malí, pro jeho laskavý humor, skromnost, nadšení, radost, …

Když jsem o několik dní později přišla na jeho pohřeb do brněnského kostela u Minoritů, pochopila jsem, že takových nás bylo mnoho, kteří jsme se někdy setkali s p. Robertem Maria Mayerem takovým způsobem, že nám zůstal v srdci a měli jsme jej za svého. Přesto, že se pohřeb konal ve všední den krátce po poledni, a mnoho lidí si muselo nějak udělat volno, byli vidět, že měli k němu silný osobní vztah a chtěli přijít se s ním osobně rozloučit.

Geniálním způsobem shrnul pocity nás mnohých v závěru obřadu biskup Pavel Posád: „…Platí o něm slova apoštola Jana, který napsal: Uvěřili jsme v lásku. … Otec Robert byl milován Bohem. A protože ze spojení s Bohem čerpal, mohl také milovat lidi. … Otec Robert byl milován všemi, protože všem dával Boha. … vždy za všech okolností to bylo setkání velmi duchovní, hluboké a nádherné. Mohu říci, že to byla setkání v Duchu svatém a proto ve veliké lásce.“
Biskup Pavel pak přesně v duchu Robertova humoru zakončil vtipem, takže jsme se mnozí usmívali i přes slzy.

A teď vyšla kniha vzpomínek a fotografií o Robertově životě. Kniha začíná jeho Paraguyajským deníkem, významnou část knihy tvoří kronika jeho stařenky (pro ne-moraváky: babičky) psaná nářečím, a závěr knihy tvoří vzpomínky velkého množství lidí, kteří Roberta znali a kterým nějak vstoupil do života. Kolik radosti září z těch rozesmátých fotek, a kolik vzájemné lásky se skrývá v těch vzpomínkách a svědectvích:

Robka dojel, byli jsme domluvení i na zpovědi. A první se ptal, jestli mám něco k jídlu.
„No, rozpekla bych jitrnicu. A Robi, nemohli bysme nejdřív tu zpověď?“
„Né, zpověď počká. Nevíš, Pán Ježíš taky nejdřív lámal chleba a pak mluvil s učedníky.“

„Ahoj, kam letíš?“
„Na matky (modlitby matek).“
„Jé, tak já tam jdu s tebou.“
„Robi, to je jenom pro ženský, vždyť víš.“
„No a co, dyť já mám taky sukně, né?“

„Dcero, co děláš?“
„Točím zmrzlinu.“
„Tak ať s tebou točí hlavně Duch svatý!“

Zastavili mě policajti. Vystoupil jsem, v hábitu, a hned:
„Pánové, vy potřebujete rozhřešení, že?“
„Ne, néé, jen jeďte.“
Ty, ale já jsem jel fakt rychle.

Rozdával lásku, kterou čerpal od Boha, z důvěrného spojení s ním. Jeho veliké laskavé srdce přineslo ve spojení s Boží láskou a neúnavnou službou Jeho dětem úžasné neskutečné plody. Proto jsme se po jeho smrti cítili všichni jako sirotci.