Papež František - umění vést

Autor knihy: Chris Lowney
Nakladatelství: Nakladatelství TRITON

Žádné kurzy vůdcovství pro nastávající papeže se nepořádají. Žádná příručka „pontifikát pro začátečníky“ nebo „příručka nového papeže“ neexistuje. Kde se to všechno naučil? Kde se berou jeho vize? A co se od něj můžeme naučit my?

Člověk občas zjistí, že je okolnostmi „vyhnán na lodžii“, že musí předstoupit před lidi a ujmout se vedení pracovního kolektivu, školní třídy, katolické církve…nebo vlastní rodiny. Někteří k tomu přistupují s neotřesitelnou sebedůvěrou, že mají k vůdcovství znamenité předpoklady. Takovým lidem říkáme narcisté. Často v opojení sami sebou nejsou schopni vnímat spoušť, kterou za sebou nechávají, ani trápení, které působí ostatním.

Mezi schopnosti, které skutečný vůdce nejvíc potřebuje, nepatří speciální technické dovednosti, ale umění vhodně se rozhodnout ve složitých situacích, nezapomenout na priority v hromadě „nutných“ úkolů, poznat, kdy je třeba jednat obezřetně a kdy se má riskovat, a vědět, co je v životě nejdůležitější.

A přitom: vůdci se dnes příliš často zabývají jen svým postavením nebo svými příjmy. Nejsou schopni inspirovat nebo sjednotit, bojí se obtížných rozhodnutí, nemají dost odvahy, aby nás provedli nebezpečím,…nemají chuť uspíšit změny. Co s tím?

Papež František v této knize posloužil Chrisi Lowneymu jako modelový příklad vůdce. Ze své vlastní zkušenosti s jezuitskou formací a ze vzpomínek Bergogliových kolegů a studentů sestavil trefný a čtivý soubor inspirací pro každého, koho okolnosti „vyhnaly na lodžii“ a svěřily mu vedení druhých osob, ať už v rodině, v pracovním kolektivu, ve skautském oddílu nebo jiné aktivitě. A Františkova slova a činy najednou do sebe začínají zapadat a dávat hluboký smysl. Nelze si nevzpomenout na první projev bezprostředně po zvolení: Prosté pozdravení „dobrý večer“, prosba o modlitbu dřív, než jako papež udělí svoje první požehnání. A první Zelený čtvrtek, a umývání nohou v nápravném zařízení pro mladistvé delikventy, včetně žen i muslimů. Papež, který chce bydlet v domě svaté Marty, aby se mohl setkávat s druhými, který si nosí sám aktovku, který navštěvuje oběti zemětřesení, děti v SOS vesničce, bezdomovce i kněze, kteří opustili svoji službu.

Je překvapující, že knihy o papeži ponechávají stranou jeho jezuitskou formaci. Tato kniha také vysvětluje vize a postoje svatého Ignáce, zakladatele jezuitského řádu, v situaci církve, která se nápadně podobá postavení církve v dnešním světě. Papež zdědil církev s mnoha problémy – odliv věřících zejména v tradičních oblastech, zásadní nedostatek kněží v mnoha oblastech, atd. Není snadné nebo rychlé řešení. Pokud si chcete nadělat nepřátele, pokuste se něco změnit.

Papež řekl mladým v Rio de Janeiru: Chci, abyste byli ve svých diecézích slyšet. Chci, aby církev vyšla do ulic. Chci, abyste vzdorovali všemu světskému, statickému, pohodlnému, klerikalistickému. Vybídl vlažné křesťany, aby se v šíření církevního poselství angažovali s větším nadšením, aby se vzdali své zóny pohodlí, a žili s větším apoštolským zápalem. Vyzval církev, aby byla otevřeněji chudá a pro chudé. Kritizoval kulturu, ve které jsou peníze důležitější než lidé. Varoval Vatikán před malomocenstvím kariérismu. Nabádal své vlastní kolegy biskupy, aby se stali muži, kteří milují chudobu, prostotu a odříkání. Jsme ještě církví, která je schopná rozehřát lidské srdce? Realitě neporozumíme z centra, ale z periferie.

Neměli bychom se uzavírat ve svých farnostech se svými přáteli, ale vykročit na samý okraj bytí, ať už to tam vypadá jakkoliv. Církev (a také my!) je příliš uzavřená do sebe.

Lowney připojuje vzpomínky jeho bývalých studentů na to, jak Bergoglio jako rektor semináře ráno o půl šesté dával prát prádlo do dvou velkých praček (bylo tam dvě stě studentů). Marie Soledad Albisú (kterou Bergoglio duchovně vedl) vzpomíná, jak ji Bergoglio provázel po farmě komunity a svěřil se jí, že je to dobré místo k modlitbě a k připomenutí, že Boha je třeba hledat mezi bytostmi nejprostšími a nejposlednějšími.


K vrcholům knihy patří jedna Bergogliova vzpomínka: jednou měl dávat duchovní cvičení sestrám mimo Buenos Aires. Měl zpoždění, ale přesto se stavil na tichou modlitbu v katedrále. Když se chystal odejít, zastavil jej mladík s prosbou o zpověď. Zdálo se, že mladík je možná pod vlivem léků nebo alkoholu. Bergoglio už velmi spěchal a tak řekl, že jej vyzpovídá kněz, který zanedlouho přijde. Ale když vyšel ven, bylo mu hanba, vrátil se a mladíka vyzpovídal. Pak s ním šel k oltáři a pomodlil se s ním za jeho zdraví. Pak spěchal na nádraží. A jistě cestou přemýšlel, jak omluví svoje zpoždění. Jenže zpoždění měl i vlak, který se rozjel přesně ve chvíli, kdy do něj Bergoglio nasedl. Celý zážitek vyvedl Bergoglia z míry a ihned vyhledal svého zpovědníka. Říkal potom: Hrál jsem si na něco, ale neměl jsem na to. Výkonně jsem vyřizoval papíry, sloužil mše, zdárně jsem zvládal biskupské povinnosti. Vším svým jednáním jsem říkal: koukněte, jak jsem dobrý, jaké skvělé věci dokážu! Ke všemu jsem se stavěl s pocitem pýchy. V jistém smyslu jsem byl svou důležitostí tak zaslepen, že jsem málem nepochopil, že přede mnou stojí mladý muž, který potřebuje pomoci.


Zdá se, že papeže pohání touha sloužit, nikoliv touha po postavení, penězích nebo moci. Jeho poselství je pochopitelné: církev by měla být pokorná, prostá, starat se o chudé a na okraji. Vyjádřil to i slovně. Moc je služba, církev chudá a pro chudé. V technicky řízeném století by se papežovy technické schopnosti jevily jako zdaleka nepostačující. Ale ve světě, trpícím nedostatkem skutečného vůdcovství, se Františkův styl hodí dokonale.


Skutečné vůdcovství má hluboce duchovní povahu. Ve skutečnosti má papež jednu prioritu: následovat Ježíše. Cílem jezuitského života a vzdělávání není nic jiného. Následovat Ježíše.