Jméno Boží je Milosrdenství

Autor knihy: František, papež
Nakladatelství: Nakladatelství Dobrovský

Svoji první veřejnou mši svatou po zvolení římským biskupem sloužil papež František 17. 3. 2013 a v homilii mluvil o milosrdenství. Rozebíral přitom známý úryvek z Janova evangelia, který mluví o cizoložné ženě, kterou učitelé zákona přivedli k Ježíšovi. Řekl tehdy: „Pán se nikdy neunaví odpouštěním: nikdy! Jsme to my, koho omrzí žádat o odpuštění.“ Spolu s dalšími Františkovými slovy a činy(!) se tak začala skládat mozaika, která pokaždé novými slovy a v každém úhlu pohledu ukazuje nádherný obraz milosrdného Boha. V této souvislosti se vyhlášení Roku milosrdenství jeví jako zcela logický krok a navázání na Jana Pavla II., který byl velkým propagátorem teď již svaté Faustiny Kowalské, apoštolky Božího milosrdenství.

Tato a další slova papežova inspirovala novináře Andreu Tornielliho, aby položil papeži několik otázek k tomuto tématu a František byl ochoten na ně odpovědět.

První otázka se zcela logicky týkala vyhlášení Roku milosrdenství a už z prvních slov papeže na mě dýchla neuvěřitelná pokora tohoto člověka: „Mohu říci, že zárodek milosrdenství, které pro mě představuje nejdůležitější poselství od Boha, se pomalu rodil v mém kněžském životě jako důsledek mé zkušenosti zpovědníka…“ František mluví otevřeně o své zkušenosti s milosrdenstvím, vzpomíná na chvíle, setkání a slova, které jej hluboce ovlivnily, vzpomíná na kněze a zpovědníky, kteří mu byli inspirací.

„Myslím na zpovědníka, kterého jsem potkal u nás ve farnosti… bylo mi 17 let. Cítil jsem se zaplaven milosrdenstvím Božím, když jsem se u něj zpovídal. Když následujícího roku zemřel, hodně jsem plakal. Proč? Protože jsem ztratil člověka, který mi dal pocítit milosrdenství Boží, to „miserando at que eligendo“, (volně přeloženo to znamená Pohlédl na něj se slitováním a vyvolil jej, řekl mu: Následuj mě) - výraz, který jsem tehdy neznal a později jsem si jej zvolil za biskupské heslo.“

„Vzpomínám na jednoho velkého zpovědníka, kapucína…, jednou mě přišel navštívit a chtěl si promluvit: …mám stále mnoho lidí před zpovědnicí, odpouštím mnoho a občas mě přepadnou výčitky, že jsem odpustil příliš. Mluvili jsme o milosrdenství a já jsem se ho ptal, co udělá, když pociťuje tyto výčitky: A on mi odpověděl: Jdu do naší kapličky před svatostánek a řeknu Ježíšovi: Pane, odpusť mi, že jsem odpouštěl příliš. Ale to ty jsi mi dal špatný příklad! Toto nikdy nezapomenu. Když kněz takto prožívá milosrdenství v sobě, může je darovat druhým.“

Velikou důležitost dává František svaté zpovědi a odpovědnosti zpovědníků: „Buďte k těmto osobám jemní. Být zpovědníkem je velká odpovědnost. Zpovědníci mají před sebou ztracené ovečky, které Bůh velmi miluje, jestli se jim neumožní, aby pochopili lásku a milosrdenství Boží, vzdálí se a možná už nepřijdou. Tudíž obejměte je a buďte milosrdní. A i když nemůžete dát rozhřešení, dejte aspoň požehnání.“

Zkušenost zpovědníka je pro Františka zásadní. Vzpomíná na stařenku, která mu při zpovědi řekla: Bez Božího milosrdenství by svět neexistoval. František říká: „Jako zpovědník jsem vždycky hledal skulinu, východisko, abych mohl tyto dveře otevřít a darovat odpuštění, milosrdenství. … Nyní zpovídám méně, ale ještě se mi to někdy naskytne. … Občas bych si přál moci vstoupit do kostela a sednout si ještě do zpovědnice. Jaký jsem byl zpovědník? Když jsem zpovídal, vždy jsem myslel na sebe samého, na své hříchy, na svoji potřebu milosrdenství a tudíž jsem se snažil odpouštět mnoho. … Někdy jsem se přistihl, že myslím na to, že by některým velice přísným osobám prospělo nějaké uklouznutí, protože by se tak poznáním, že jsou hříšní, setkali s Ježíšem.… Pouhá míra spravedlnosti nestačí. Milosrdenstvím a odpuštěním Bůh překračuje spravedlnost, překonává ji a mění ve vyšší jev, ve kterém se zažívá láska, jež je podstatou skutečné spravedlnosti.“

Báječné, prosté, pokorné, něžné čtení, které odkrývá Františkovo srdce opravdového pastýře. Cítila jsem se při něm jako dítě v náručí milující matky nebo otce.