Postel, hospoda, kostel

Autor knihy: Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková
Nakladatelství: Nakladatelství Argo

Zbigniew Czendlik je mediálně profláknutá osoba, takže tradiční český katolík má jasno: to je ten Polák, který se kamarádí s Lucií Bílou, hraje golf a hezky se obléká. A teď je tady knížka s tajemným názvem Postel hospoda kostel a je to rozhovor tohoto katolického kněze a nepříliš známé protestantské filmové a televizní producentky. Stojí to za to? To určitě. Je to celé svižné, čtivé, upřímné, otevřené, obsahuje to mnoho moudrých myšlenek a postojů, příběhů s pointou a veselých historek např. z postupného pronikání do tajů češtiny. A na konci knihy si patrně (jako já) umíníte, že už nikdy nebudete soudit člověka podle povrchního zdání.

Když mluvil Zbigniew o rozdílech mezi postavením kněze v Polsku a u nás, o prvotním šoku po příchodu do reality české církve, začala mi ještě víc docházet hloubka obětavosti mnoha polských kněží, bez kterých by mnohé naše farnosti byly bez faráře.

Tak především jsem neměl ani tušení, v jakých podmínkách tady církev donedávna fungovala. Nevěděl jsem vlastně nic. Neměl jsem ponětí o zdejším pronásledování kněží za totality. O kriminálech, šikaně ani o potlačování náboženského života. Do těchto okolností mě postupně zasvětil páter Tajchl. Když mi vyprávěl svůj příběh, pochopil jsem na jeho základě i osudy ostatních zdejších kněží a celé církve.

Především jsem záhy zjistil, že materiální podmínky polské a české církve jsou naprosto nesrovnatelné. Z domova jsem byl zvyklý na něco úplně jiného. Například kaplan či kněz na našich farách má automaticky zajištěno ubytování, stravu a dokonce i úklid. Zkrátka všechno, co k životu potřebuje. Provoz polské farnosti je kompletně zabezpečen, je to záležitost celého týmu lidí. Máme ženy na úklid fary a kostela, varhaníky i kostelníky. Ti všichni jsou slušně placenými zaměstnanci farnosti. V praxi to například znamenalo, že jsem dostával denně jídlo až pod nos. … Zkrátka servis all inclusive a hojnost, jak má být. Při svém gurmánství jsem si tohle v Chorzowě dost užíval a hlavně jsem to považoval za naprosto normální. Takže když jsem dorazil do Náchoda, byl jsem velice překvapen. Umíš si představit můj šok, když jsem byl poslán do závodní jídelny.… Nikdo se nezeptal, zda nepotřebuji pomoct. Byl jsem ze dne na den odkázán jen sám na sebe. Na vlastní zdroje a prostředky.

Takže sis připadal jako „Princ a chuďas“?

Nějak tak. Najednou jsem zjistil, jak je zdejší církev hrozně chudá. Do té doby jsem byl dobře zajištěným zaměstnancem Pána Boha, a ze dne na den se tu ze mne stal poslední služebník ministerstva kultury. Byl jsem placen jako nepotřebný a z nutnosti trpěný úředník. Musím říct, že to bylo hodně nepříjemné zjištění. …

Neměl jsi chuť otočit se na podpatku a co nejrychleji se vrátit domů?

Tak jsem neuvažoval. Dezerce není můj styl. Tak měkký zase nejsem. Chtěl jsem se s tím vším poprat a zvládnout to. Utíkat zpátky domů mě opravdu nenapadlo.

Smysl zdánlivě nesrozumitelného název knížky se najednou v půli textu vyloupne jako jadérko z oříšku. Nehledejme v tom žádné senzace, tajnosti nebo skryté dvojsmysly. Zbigniew je otevřený až průzračný, bez vnitřní zloby a zahořklosti zneuznaného spasitele ateistických Čechů. Nemá zapotřebí demonstrovat příliš utaženou svatozář nebo asketické praktiky, dávat najevo svoji převahu nebo moralizovat. A jak Zbigniew odpovídal na otázky o víře a svém vztahu k Bohu? Velmi střídmě a s velkou citlivostí:

Víra je věc naprosto individuální. Každý vztah s Bohem je unikátní. Proto se o tom těžko hovoří a je vlastně nemožné to nějak sdílet. … Navíc jako rozumní manželé neventilují své intimní záležitosti na veřejnosti, ani já nemluvím rád o svém vztahu k Bohu. Nemám potřebu rozebírat, co se mezi námi právě odehrává. … Umím jedině říci, že víra je mou motivací a dává mi náboj i životní energii. Nechci vypadat jako tajnůstkář. Jen se to celé velice těžko vysvětluje. Nejsem ten typ, co na veřejnosti poskakuje, zvedá ruce a vykřikuje: „Aleluja!“

Mým povoláním je Bohu sloužit, ale nejsem jeho reklamní agent. Nejsem manažer popové hvězdy, abych Bohu plnil stadiony. Moje práce spočívá v tom, abych těm, co přijdou, posloužil, a když to udělám dobře, probudí to třeba jejich zájem a já někoho inspiruji. Já chci lidi životem doprovázet a ne je o něčem přesvědčovat. … Miluji svobodu a jsem hodně citlivý na to, když mi někdo něco vnucuje. Takže to nehodlám dělat jiným.