Zinkoví chlapci

Autor knihy: Světlana Alexijevičová
Nakladatelství: Nakladatelství Pistorius & Olšanská

Tématem knihy běloruské spisovatelky, laureátky Nobelovy ceny za literaturu v roce 2015, je sovětská válka v Afghánistánu v letech 1979 – 89. V nekomentovaných rozhovorech s přímými účastníky i jejich blízkými nebo pozůstalými se odkrývá zbytečnost této komunistickými politiky vyvolané invaze vydávané za bratskou pomoc, její krutost i lhostejnost generálů k lidským životům a utrpení na obou stranách.

Dnešní postsovětská společnost naprosto nechápe, o co tehdy šlo, je lhostejná nebo dokonce odsuzuje a způsobuje tak veteránům i pozůstalým, kteří by rádi viděli v sobě, ve svých synech a bratrech hrdiny, další rány, pocity nepochopení a ublížení. Autorka se za uveřejnění syrových výpovědí ocitla dokonce před soudem žalována pozůstalými (ukázky z knihy v tisku) a vydání knihy bylo v Bělorusku zakázáno.

Vzpomínám, když jsme jako studenti v rámci výměnného pobytu diskutovali večer na koleji v Tallinu s místními studenty. Byli jsme mladí a byl pro nás obrovským šokem, když jeden z nich vyprávěl, jak bratr jeho kamaráda se vrátil z Afghánistánu bez nohy. I proto bylo pro mě čtení výpovědí obyčejných lidí mnohem osobnější a bolestnější.

Mladý carandoj, jejich milicionář, mi povídá:
„Umřu a Alláh mě vezme do nebe. A kam se dostaneš ty?“
Kam se dostanu?
Dostal jsem se do nemocnice. Přijel za mnou do Taškentu otec.: „Byl jsi raněný, tak už můžeš zůstat ve Svazu.“
„Jak bych mohl zůstat, když tam jsou moji kamarádi?“
Otec je komunista, ale šel do kostela, aby tam za mě zapálil svíčku.
„Proč tohle děláš, tati?“
„Potřebuji mít nějakou víru. Koho jiného mám ještě poprosit, aby ses vrátil?“
Vojín, spojař

„Tamhle,“ ukázal rukou, „je nějaká bedna. Podívej se tam. Jestli je to ten váš, tak si ho vemte.“ Na okraji plochy tam stála špinavá bedna a na ní bylo křídou napsáno“ „Nadporučík Dovnar“. Odtrhla jsem zinkový plech v tom místě, kde je v rakvi okénko: obličej byl celý, ale ležel tam neoholený a nikdo ho neumyl, rakev byla poněkud malá. Byl cítit zápach. Sklonit se a políbit ho nebylo možné... Tak mi vrátili mého muže...
Manželka

Stojím na městském hřbitově... Kolem mne stovky lidí. Uprostřed nich je devět rakví lemovaných rudým kartounem. Vojáci pronášejí řeč. První si vzal slovo generál... Ženy v černém pláčou. Lidé mlčí. Jen malá copatá holčička se nad rakví zalyká pláčem: „Tati! Ta-a-tínku! Kde jsi? Slíbils mi, že mi přivezeš panenku! Krásnou panenku! Namalovala jsem ti celé album domečků a kytiček... Čekám tu na tebe...“ Holčičku zvedá do náruče mladý důstojník a odnáší ji k černé volze. My však ještě dlouho slyšíme: „Tati! Ta-tín-ku!... Můj nejmilejší ta-tín-ku...“
Generál řeční... Ženy v černém pláčou.
A my mlčíme. Proč mlčíme? Já nechci mlčet...
A nemůžu už víc psát o válce.