Františkáni z Bronxu

Autor knihy: Adrian Luc
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

Chudoba neznamená pomáhat chudým, ale být chudý. Před třiceti lety se osm kapucínů rozhodlo být chudý mezi nejchudšími – v ghetttu v Bronxu. Ponořili se mezi spodinu společnosti, mezi dealery drog, gangy, podivíny a vyděděnce. Jejich jedinou zbraní byla víra, chudoba a modlitba. Dnes je bratří na devadesát.

Tolik technický úvod ke knižní novince od francouzského novináře Luce Adriana. Kniha je kyticí příběhů lidí, kterým tito bratři svatého Františka přinášejí víru, lásku a důstojnost milovaných dětí Božích.

Valentine vypráví: „Bratři a sestry … mě nikdy nesoudili. Nosili mi jídlo pro děti, i když jsem fetovala, a modlili se za mě. Měli se mnou andělskou trpělivost. … Bez františkánů a anonymních alkoholiků bych byla mrtvá a moje děti v děcáku. Zachránila mě modlitba, věrnost a zpověď.“ „Zpověď?“ Nadskočil jsem. „ Ano, jednou jsem zašla za bratrem Stanem, abych se vyzpovídala, vysypala ten svůj pytel a svěřila Bohu špínu svého života. A víš, jak dlouho ta moje zpověď trvala?“ „Nevím. Půl hodiny? Hodinu?“ „Byla jsem za ním šestkrát, vždycky hodinu, ha ha! Teď je mi Stan více než bratrem!“

Bratři pravidelně vycházejí na midday run, pěší distribuci sendvičů. Je to příležitost k naslouchání, útěše a modlitbě u těch nejvyloučenějších. Chléb je záminka k navázání kontaktu a hlásání Ježíše, chleba života. Na jedné z laviček sedí mladá černoška, paže nesou stopy ran, zápěstí zjizvené. Bratři jí nabídnou housku se salámem. Pak se Francois zeptá: „Můžeme se s tebou pomodlit?“ Zamumlá: „Ano. Ale já se neumím modlit.“ Bratr Martin dodá: Stačí říct: „Pane, vezmi si moje srdce a už mi ho nikdy nevracej.“ Bratr Martin položí hlavu na její rameno, Bratr Francois ji vezme za ruku. Všichni tři zavřou oči. Manassa je při modlitbě krásná, jako proměněná. Pláče se zavřenýma očima. Klečím, foťák na prsou. Ten obraz je velmi silný. Ale nedokážu rozbít ticho této modlitby cvaknutím fotoaparátu, vloupat se do zahrady jejích slz a svatostánku její oběti. Okamžik milosti plyne.

Francisovi se neustále vracela na mysl otázka: K čemu je vlastně život? Vláčel svoji beznaděj Illfordskými ulicemi, když zahlédl obrázek za sklem telefonní budky. Muž s laskavým obličejem , na tunice rudé srdce a z něj vycházející paprsky světla. A nápis: Kristus, nekonečné milosrdenství. Ježíši, v Tebe důvěřuji. Ten zářící hippík se hluboce dotkl skinheadova srdce. Francis zastrčil obrázek do kapsy u bundy. Často se na něj díval. Jednoho dne objevil stejný obrázek ve výloze knihkupectví. Francis, ověšený svými cvočky, řetězy, v roztrhaných džínsách vzal za kliku. Prodavačka při pohledu na mladíka výhrůžného a dosti nekatolického vzezření leknutím nadskočila. Francis ukázal obrázek a ptal se: „Kdo to je?“ „To je Spasitel Ježíš Kristus.“ „Můžete mi o tom chlápkovi Spasiteli Ježíši říct něco víc?“ „No, Ježíš je Boží Syn. Otec ho poslal na svět, aby vykoupil lidi, každého člověka a položil za ně život.“ A proč? Můžete mi říct proč?“ „Z lásky pane, z lásky.“

Francis se dostal na pouť do Fatimy, na setkání Youth v Anglii a nakonec se setkal i s člověkem, který tyto obrázky roznášel do telefonních budek ve městě.

Je to silné čtení o lidské bídě a Boží lásce, a o bláznech pro Krista, o lidech, kteří se touto láskou nechali proměnit tak, aby Krista přinášeli těm nejubožejším. A poučné a provokující čtení pro dobře zajištěného středostavovského katolíka, který zná chudobu jen z doslechu. Co jsme to udělali s evangeliem? Sůl už tolik nesolí, aby snad neštípala, kvas už tolik nekvasí, světlo jsme trochu ztlumili, aby neoslňovalo …