Věrní a rozumní: kapitoly o ekologické zpozdilosti

Autor knihy: Hana Librová
Nakladatelství: Masarykova univerzita

Kniha obsahuje velkou část knihy Kapitoly o dobrovolné skromnosti, která byla vydána spolkem Veronika v roce 1994. Autorka (socioložka a ekoložka) se celoživotně věnuje otázkám postavení člověka na tomto světě, jeho vztahem a vlivem k okolí a smyslem existence. Čerpá z nesmírně širokých pramenů od křesťanství, budhismu až po moderní environmentalisty. Mapuje život těch, kteří se dobrovolně rozhodli ke skromnosti a aktivitě ve prospěch druhých, sleduje důvody i důsledky jejich rozhodnutí. Není divu, že se k jejím myšlenkám hlásí Marek Orko Vácha a občas ji cituje. Knihy jsou plné velice závažných myšlenek, které nutí přemýšlet o sobě, o způsobu vlastního života i hodnotách, které preferuji. Mnohdy je nutné souhlasit, občas oponovat a nejednou se i stydět. Namátkou vybírám:



Bez ohledu na diskuze mezi kritiky a zastánci křesťanství je výsledkem poctivého rozboru patrně konstatování, že křesťanství skutečně historicky patří k hodnotovým zdrojům ekologické krize. „Selhali jsme ve svém svědectví, že Bůh pečuje o všechny a o každé stvoření jednotlivě,“ píše se sebekriticky v závěrečném dokumentu Basilejského ekumenického shromáždění (1989).

Ekologové pochopili, že křesťanství se svým důrazem na duchovní rozměr člověka a schopností formovat jeho hodnotový svět je pro ekologická řešení nadějí. Oceňují náboženství i v tom, že umí spojovat univerzální témata s každodenní praxí jednotlivce. ... Významné přitom je, že náboženství dokáže naplnit uprázdněné místo v člověku novým a vyšším smyslem ... a vymaňuje jej tak z tlaku rostoucích hmotných nároků a potřeb.

... člověk by měl hledat řešení nikoliv v rafinovanějším působení na přírodu, ale ve změně svých hodnot a potřeb, v radikální proměně svého životního způsobu.

Jan Heller, teolog – starozákonník, radikálně formuluje úkol správce přírody jako úkol oběti. Člověk má všem tvorům zpodobňovat láskyplného a obětujícího se Boha. Byl-li člověk Bohem pověřen, aby byl všemu stvoření pastýřem, „dobrý pastýř položí svůj život za ovce“ (Jan 10,12)

Naděje není nějaké tupé čekání, je to cosi pod nebo nad činem. Naděje mi připadá jako do neznáma prodloužená, ústřední, totiž v bytí zakořeněná aktivita.

Pasažery na Titaniku, kteří odmítají slyšet poplašné signály a raději v posledních chvílích své existence tančí a pijí šampaňské, nesmíme násilím nahnat, aby zacpávali díru v trupu lodi. Lidstvu připravenému zahubit se touhou po uskutečnění svých nároků a neochotnému naslouchat varování nemůžeme vnutit záchranu, aniž bychom vytratili lásku a s ní i naději.

Snad se to dá shrnout slovy A. Solženicyna. „Je možné, že zlo je nutné a že nakonec zvítězí, ale jednej tak, aby nezvítězilo skrze tebe a s tvojí pomocí.“


Lidé, s nimiž jsme se setkali, nám ukázali, že člověka změnit mohu, ale jenom jediného – sebe sama. Ostatním mohu pouze napovědět. Přetnu-li kruh zla v článku, kterým jsem já sám, škrtám pravděpodobnosti; věci se začínají měnit.

Ani naše knížka si nekladla za úkol zachránit tento svět. Hledala, jak žít uprostřed ekologické krize. Když mluví v Talmudu o paradoxní naději, říká rabín Tarfon: „Není na vás, abyste úkol dokončili; nemáte však právo před ním ucouvnout.“


Je pro nás katolíky velkým zadostiučiněním, že v roce 2015 papež František vydává „Zelenou“ encykliku Laudate Si, jejímuž šíření se zmiňovaný o. Marek Vácha neúnavně věnuje. Škoda jen, že její myšlenky se jenom málokdy objevují v kázáních dalších kněží.