Zůstaň matkou

Autor knihy: Luis Kondor
Nakladatelství: Olomouc

Co jsem vlastně čekala, když jsem si z farní knihovny vytáhla drobnou knížku Zůstaň matkou? Snad jsem toužila po nějaké povzbudivé knížce pro maminky (ano, maminky často potřebují povzbuzení!). Na náhodně otevřené stránce jsem uviděla jména Hyacinta a František. Takže to bude něco o fatimských zjeveních, došlo mi, to se letos hodí, a knihu jsem si půjčila domů. V knize jsou vzpomínky sestry Lucie na kamarády Hyacintu a Františka. Lucie se jako jediná z vizionářů dožila dospělého věku a místní biskup ji poprosil o sepsání těchto vzpomínek.

… musím říci, vaše Excelence, že jsme se rozhodli, že nebudeme nikdy vyprávět některé věci, které nám Naše Paní svěřila, teď však vidím, že budu asi nucena něco z toho říci, abych vysvětlila, kde Hyacinta načerpala tolik lásky k Ježíši, k utrpení, a ke hříšníkům, pro jejichž spásu se tolik obětovala…

Na Hyacintu nejvíce zapůsobila věčnost. Ptala se: „Ti lidé, co tam hoří, neumírají? Nepromění se v popel? A když se za ty hříšníky budeme modlit, osvobodí je Pán Bůh? A když budeme přinášet oběti? Chudáci. Musíme se za ně modlit a přinášet jim oběti.“ Pak připojila: „Jak je ta Paní dobrá! Už nám slíbila, že nás vezme do nebe.“

Kniha nedává přesný popis zjevení (Lucie říká - to je Vám Excelence dobře známo) ale přesto je důležitým svědectvím o těch událostech. V knížce je zachyceno mnoho příhod o tom, jak Haycinta, Lucie i František přinášeli časté oběti za obrácení hříšníků a jak se často modlili, společně i každý sám. Také jsou tam zmíněna protivenství, která museli snášet od okolí, které jim často nevěřilo. Např. davy lidí, kteří se chodili modlit na místo zjevení, pošlapaly pole a pastviny Luciiných rodičů, takže ti pak byli nuceni své stádo ovcí prodat. A nyní běž a řekni své krásné paní, ať Ti ona dá jíst…

Od té doby, co nás Panna Maria naučila, abychom věnovali Ježíši své oběti, ptala se Hyacinta pokaždé, když jsme se na nějaké oběti domluvili, nebo když jsme museli vystát nějakou zkoušku: „Řeklas už Pánu Ježíši, že je to z lásky k němu?“ A když jsem odpověděla, že ne… „Tak mu to řeknu já!“ A sepjala ručky, pozvedla oči k nebi a řekla: „Ježíši, je to z lásky k tobě a za obrácení hříšníků.“

Celá mozaika příběhů nakonec vytvořila několik základních obrazů: Tyto děti měly už z domova dobrou náboženskou formaci a byly naučené se pravidelně modlit, takže zjevení, řečeno slovy podobenství, padlo do dobré půdy. Maminky, které učí svoje děti nejprve znamení kříže, a potom je uvádějí do modlitby dál a dál (hlouběji a hlouběji), dělají něco nesmírně důležitého. (Takže povzbuzení pro maminky jako hrom).

Další obrázek: respekt k tajemství v hloubi srdce. Lucie vzpomíná: „Vzpomínám ještě na poučení, které mi dal jeden kněz, když mi bylo sotva jedenáct let. Ptal se mě mimo jiné také na jednu věc, o které jsem nechtěla mluvit. Když vyčerpal všechny otázky, aniž se mu podařilo získat uspokojující odpověď, pochopil pravděpodobně, že se dotkl příliš choulostivé věci. Dal mi požehnání a řekl: Děláš dobře, dívenko, neboť tajemství královské dcery musí zůstat skryto v hloubi srdce. Tehdy jsem významu jeho slov nerozuměla, věděla jsem však, že mé chování schvaluje. Nezapomněla jsem však na ta slova – a dnes jim rozumím. Ten důstojný pán ani neví, jak blahodárně těch několik slov na mě působilo.“

A obrázek snad nejdůležitější: Co dalo (těmto tak malým) dětem motivaci a sílu k tomu, aby svůj život nahusto protkaly modlitbami a oběťmi? Jak to jen napsat, aby to nebyla další otřepaná fráze? Ale ono to tak opravdu bylo. Bylo to intenzivní setkání s konkrétní láskou – nebo lépe řečeno, s Láskou a Milostí, na kterou ony odpověděly svojí láskou. Kolikrát jsme to už slyšeli z kazatelny nebo někde četli? A kolikrát jsme měli odvahu otevřít se pro toto setkání? A nechat se (!) proměnit…

Lucie vzpomíná: Hyacinta mi řekla: „Poslyš! Řekni skrytému Ježíši (v eucharistii), že ho mám ráda a že ho velmi miluji.“