Stopařem na této zemi

Autor knihy: Ladislav Heryán
Nakladatelství: Nakladatelství Portál

Kniha má podtitul O Boží velkorysosti mezi námi. Jednotlivé kapitoly jsou vlastně setkáními s konkrétními lidmi a jejich osudy. A jednoznačně v každém z nich, od dalajlámy přes knížete Schwarzenberga až k poslednímu stopaři u silnice nebo k dělníkům v zastrčené panelárně, v každém dokáže Ladislav vidět krásu Božího stvoření. Ze všech setkání a z každého příběhu dýchá citlivá pozornost k srdci toho druhého, pokorný soucit s bídou člověka a připravenost k pomoci. Jako tenkrát, když zastavil stopaři:

„Snad se o mě Pán Bůh postará“, říká ovdovělý violoncellista, který už nezvládal platit nájem. „A co ty? Chodíš do kostela?“ „Jsem kněz“, odpovídá Ladislav. Kněz? Ondrovi zvlhly oči. Kněz. Dojeli jsme. Dal jsem Ondrovi peníze, aby viděl, že se o něj Pán Bůh stará, a naplňuje mě posvátný pocit, že jsem chvíli mohl vézt v autě Ježíše. … Jel jsem dál, ale to už Ondra neviděl, že tentokrát zvlhly oči mně. Kdybych nezastavil, žádný příběh by se neudál. Jen bych projel kolem podivného starého pána. Jenže jsme-li velkorysí, je to Pán Bůh, kdo se stará. Jsme totiž v jeho řádu věcí a dovolíme mu starat se.

Další cennou devizou těchto příběhů jsou fundované biblistické komentáře ze Starého i Nového zákona, které v dnešní povrchní době ukazují, jaké poklady se dají najít, pokud se odvážíme zajet na hlubinu.

Najdeme tu i mrazivě upřímné a přece tak nadějné výpovědi o sobě:

Je zima, nebe jako šedá deka, … hlavou se mi honí celý můj život. Jako batoh přišitý na kůži mě tíží všechno, co jsem zkazil, komu ublížil, co už nikdy nejde vzít zpátky a co už nikdy nejde napravit. Ježíš byl kvůli mně učiněn hříchem a stal se prokletím. … Srdce jako by mi umřelo. Co to? Najednou na chvíli přestává pršet, mraky se rozestupují jako tehdy nad Jordánem a několik sekund mě ozáří slunce. Rozum sestupuje do srdce: Jsem milován i přesto! Jsem si tím jistý, najednou to vím. Je těžké psát o něčem, co se nedá vyjádřit slovy. Můj milovaný synu, zpívá na okamžik nebe, a zase se zatahuje šedí.

A postřehy ze života, tak pravdivé a univerzální:

Člověk opravdu velkorysý je skromný, protože okázalá velkorysost je vypočítavost.

Ježíš zde podává základní princip: nemůžete sloužit Bohu i mamonu. Je to, jako bychom chtěli jít zároveň doprava i doleva. Jeho slova jsou neúprosně pravdivá, protože vždy, když půjdeme až k posledním motivacím toho, proč určitou věc děláme, zjistíme, že ji děláme buď pro věc samu, nebo pro peníze. Jakási střední cesta neexistuje. Jenže, pokud budeme sloužit Bohu, peníze přijdou. „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Opačně to neplatí – jestliže budeme sloužit penězům, Bůh zřejmě přijde, nebo bude dlouho otálet.

Moc je nemoc, a někomu k té nemoci stačí jen silnější auto.

Dívám se dalajlámovi do očí. Jednou jsem se takhle zblízka díval do očí Janu Pavlu II., byly stejné, jako ty dalajlámovy, a stejné, jako oči mých starých spolubratří. Oči, ze kterých dávno zmizelo všechno zbytečné, a zůstal jen Bůh.

Z celé knížky dýchá, že Ladislav se touto Boží velkorysostí nechal (a rád) nakazit. Třeba se některý z příběhů dotkne i vašeho srdce a otevře jej natolik, abyste pozvali Boha (třeba v podobě bližního) do svého života a pocítili ty hořlavé následky ve vlastním nitru.

Ježíš je stopařem na této zemi. Stopař je chudý, nemá na auto, a proto musí prosit o svezení. Jestliže budeme velkorysí a vezmeme jej kousek s sebou, jako to udělali učedníci na cestě do Emauz, kteří neznámého cizince dokonce pozvali k sobě na noc domů, třeba zakusíme, že naše srdce znovu hoří.