Padá mi to z nebe

Autor knihy: Angelika Pintířová
Nakladatelství: Nakladatelství Portál

Aha, to bude o tom, jak pořád dostává nějaké ty milosti a dary, pomyslela jsem si při pohledu na fotku na obalu knihy. Rozesmátá boromejka hledí k nebi, co pěkného se tam pro ni asi chystá.

Takže první poučení z knížky: Nikdy nesuď jen podle prvního dojmu. Z nebe padaly především výzvy a úkoly pro Angeliku, občanským jménem Ivanu Pintířovou. Angelika v knižním rozhovoru s redaktory Katolického týdeníku Janem Paulasem a Tomášem Kutilem upřímně a otevřeně mluví o svém životě. Bez sebelítosti mluví o dětství v pošumavské vesnici, o tehdejší všeobecné chudobě, na kterou jsme mnozí tak rádi zapomněli, o tatínkovi, který z kádrových důvodů nesměl pracovat jako učitel, o tom, jak ji formovala rodina, vesnické společenství, ochotnické divadlo a dědeček kostelník. První velikou výzvou pro Ivanu bylo, když se ve čtrnácti letech rozhodla tajně vstoupit k boromejkám a odejít do školy do Prahy.

Opustit milující rodinu bylo možné jen v síle ještě větší lásky – lásky ke Kristu a k řeholnímu povolání. Angelika si řeholní jméno vybrala podle Jana XXIII., který se občanským jménem jmenoval Angelo Roncalli. Život řeholní sestry v podání Angeliky je neustálým odpovídáním ANO na Boží nabídky. Tak kupovala dům, který pak sloužil jako tajný noviciát, pracovala v nemocnici Pod Petřínem, studovala divadlo, ošetřovala Václava Havla, vyprovázela po Labi loď, která vezla květiny z jeho pohřbu, učila na zdravotnické škole, byla představenou, moderuje svůj vlastní pořad v rozhlase, stará se o kluky z pasťáku a mnoho dalšího.


„Člověk kolem něčeho chodí a nevidí to, ale najednou přeskočí jiskra. Když se člověk zamiluje, taky neřeší, co přijde. A já jsem v tom Božím pozvání uslyšela, že to, co by mi doplnil manžel, a co by mi jinak chybělo - protože není dobře člověku samotnému, jak se píše v Bibli – přijde ke mně jinudy a jinak, než skrze manželství. A opravdu tu moji touhu Pán Bůh použil jinde. Dneska se starám už deset let o pubertální kluky.

Sestra Noemi, které jsem se jako dítě ptala, jak se člověk dostane do kláštera, mi pak zpětně prozradila, že se od mých osmi let za mě modlí. Jako nejsilnější ale cítím Boží pozvání, Boží iniciativu: Jestli chceš, tak pojď. Moje svoboda spočívá v tom, zda ji přijmu, nebo ne.


Kniha není jen svědectvím o pestrém životě. Je to svědectví o odpovědi na lásku Boží, o poslušnosti a odvaze dělat věci neznámé a nevyzkoušené, o pokoře a služebném postoji, ať se jedná o službu u prezidenta nebo u problémových kluků. Odkud se bere ta síla odpovídat na ty výzvy z nebe? Není tak složité to v rozhovoru vystopovat. Na dobrých základech hezkých a pevných rodinných vztahů dokázala Angelika odpovědět na vábení k zasvěcenému životu a žít jako nevěsta nebeského ženicha, ať přijde cokoliv. Druhé poučení z knížky: Žít hezké rodinné vztahy není vůbec málo. Z takové rodiny může vzejít řeholní nebo kněžské povolání. (Bratr Ivany je kněz). Být povolán ke svatosti není výsadou několika mimořádně vyvolených a disponovaných. Mystika všedního dne je něco velmi blízkého a velmi reálného. A každý z nás se může pozorně rozhlédnout, jestli zrovna něco nepadá z nebe.