Ireniny děti

Autor knihy: Tilar J. Mazzeo
Nakladatelství: Nakladatelství Práh

Irena Sendlerová (15. 2. 1910 – 12. 5. 2008) byla obyčejná sociální pracovnice. Měla ale zvláštní dar – uměla být vzorem, odvahou a přesvědčením strhnout ostatní a spolu s nimi pak dokázat neuvěřitelné věci. Později vzpomínala, že nikdo z těch, koho za války oslovila, k sobě nikdy neodmítl vzít židovské dítě.


(z obalu knihy)


… mnoho zachráněných dětí kněží pokřtili. Díky tomu je mohli zavést do farních záznamů a vydat jim křestní listy, které se nemusely falšovat. Někteří židovští rodiče ale se křtem svých dětí nesouhlasili. Přestup na jinou víru pro ně nepřipadal v úvahu, i kdyby měl jejich dětem pomoci. Ortodoxní komunity v ghettu o tom debatovaly a obracely se ke svým rabínům o radu. Jiným rodičům ale na náboženství nezáleželo. „Zachraňte ji“, říkali Ireně. „Udělejte, co bude potřeba, abyste mou dceru zachránili.“ Irena se svými spolupracovnicemi se ocitly uprostřed sporu, který varšavskou židovskou komunitu rozdělil na dva tábory. I to byl jeden z důvodů, proč Irenina buňka pašovala a ukrývala především sirotky, děti svých starých přátel a děti z asimilovaných rodin.

„Přišel jsem si s vámi promluvit o křtění židovských dětí“, řekl doktor Berman bez okolků. Nebál se udání. Už tím, že tu vůbec byl, riskoval život. Proč je převracejí na jinou víru? Dělá to Jan úmyslně?
„Děláme to pro jejich vlastní bezpečí“, odvětil Jan suše. Pokrčil rameny a nuceně se usmál. Křest je cena za jejich pomoc a židovská obec to buď přijme, nebo ne. Doktor zuřil. Doklady jsou jedna věc. Ty děti samozřejmě potřebují papíry. Ať jim klidně vystaví křestní listy. Proč by se ale měly vzdávat náboženství svých předků? …

Dostane se jim toho, co Jan ve své zaslepenosti považoval za pravou „polskou“ výchovu. „To jsou dost tvrdé podmínky“, řekl na to doktor. Jan znovu lhostejně pokrčil rameny. Židovští rodiče nebyli v situaci, kdy by si mohli vybírat.

… v tom byl rozdíl mezi ní a Janem. Irena byla u toho, když se nešťastní rodiče zahnaní do kouta rozhodovali, jestli dopustí, aby jejich dítě přišlo o svou židovskou identitu. Jan do ghetta nechodil. Později přiznala, že byla svědkem strašlivých scén. Otcové souhlasili. Prarodiče byli proti. Matky plakaly a nedaly se utišit. Bylo to čiré zoufalství.


Hrdinou se člověk nerodí, hrdina není ten, kdo sám nemá strach nebo nemá vyvinut vlastní pud sebezáchovy. Hrdina není člověk bez vlastních chyb a pochybností. Hrdinou se člověk stává, když v situaci, v níž se ocitá často proti své vůli, se chová slušně, nemyslí jen na sebe, překonává strach, nemlčí …


Příběh polské „madam Schindler“ není pouhým příběhem z historie a svědectvím o tom, že v těžkých a složitých situacích se vždy najdou ti, kteří udávají, „nevidí“, nebo mlčí z obavy o sebe a své blízké, ale i ti, kteří třebas neochotně ale přece pomáhají anebo dokonce riskují vlastní život. Je především otázkou položenou každému z nás. Je otázkou, co bych dělal já sám ale i pobídkou zkoumat, zda ve svém stávajícím postavení dělám skutečně to, co mohu a co bych měl.
V době, kdy mnozí z nás rádi anebo mlčky naslouchají těm, kteří utrpení či hrdinství druhých bagatelizují, je takové zamyšlení nanejvýš potřebné.