Jak dnes mluvit o Bohu – evangelizační anti-pomůcka

Autor knihy: Fabrice Hadjadj
Nakladatelství: Centrum pro studium demokracie a kultury

Evangelizace – to je téma, které pomaličku začínáme brát vážně. Sbíráme odvahu k tomu, abychom opustili bezpečí kostelních lavic a zaběhaných rituálů a pověděli něco o Bohu lidem tam venku. Lidé světa však o Bohu mají představu zkreslenou nebo žádnou. (Jakou mám představu o Bohu já? Je to pro mě laskavý táta, něžná maminka nebo policajt, co má oči všude a dohlíží na dodržování desatera přikázání Božích a stovek příkazů a zákazů lidských?). A hlavně, vypadá to, že lidé tam venku si bez Boha jaksi vystačí a nemají potřebu jej hledat a poznávat, aspoň do chvíle, než se cosi pokazí a porouchá, přijde nemoc nebo jiná těžkost, na kterou není snadná odpověď.

Přesto máme v sobě oheň nebo aspoň plamínek, který nás vybízí k tomu, abychom se o největší poklad svého života, totiž poznání Boha, podělili s ostatními. A navíc o evangelizaci mluvil už zase pan farář v nedělním kázání.

Pomoci může i knížka Jak dnes mluvit o Bohu. Hned v úvodu se dočteme:

Pochopitelně, Vaše Eminence (text byl původně přednáškou pro zasedání Papežské rady pro laiky a oslovení Jeho Eminence Kardinála Rylka je v textu zachováno), že svoje téma dokonale ovládám, není zase až tak obsáhlé. Koneckonců, s Bohem se znám velmi dobře (naposledy jsme spolu jedli minulou neděli) a beze všeho vám vysvětlím, jak o něm dnes mluvit. Konečně tu máme evangelizaci s prstem v nose! Misie jako po másle! Prorocké učení pro samouky! Odejdete odsud s úžasným návodem, osvojíte si něco z křesťanské prodejní techniky a apoštolského marketingu.

Budou z vás reklamní agenti pro neviditelno a svoje posluchače přilákáte snadněji než světový pohár nebo americký seriál. Musím říci, že náš „klient“ je dost skromný (profesionálně říkám „klient“). Náš klient se skrývá, chápete, dokonce … není dobře volávat Pane Pane na veřejných místech, což jeho propagátorům nesmírně znesnadňuje práce. Co horšího, my se snažíme uhodit hřebík na hlavičku, a on se klidně nechá přibít na kříž. … Ani nevěděl nic o lidských zdrojích a managementu. … Ale já jsem tu, abych napravil slabiny evangelia a jeho zakladatelů. Řeknu vám, jak na to, aby „On“ byl „zajímavý“, „vstřícný“, „občanský“ a „trvale udržitelný“, zkrátka, aby mu nikdo neodolal, mám-li mluvit jako kalvinista, nebo jako obchodníci s luxusním prádlem.

Bohužel jste však, bratři a sestry, jistě uhodli, že kdyby se mi podařilo naučit vás v deseti lekcích, „jak mluvit o Bohu“, byla by to katastrofa. … Největším ziskem z této přednášky by mohlo být naučit se koktat, stát se zase malým dítětem, zůstat jako děcko ohromené tajemstvím.

V podobně svěžím a trefném duchu kniha pokračuje a poctivě se staví k otázkám PROČ a JAK, a KE KOMU vlastně mluvit o Bohu. A když konečně začínáme tušit něco z ohromnosti tohoto úkolu, totiž jak mluvit o Bohu, vsune Hadjadj lehce provokující otázku: Proč si to vlastně Bože neodpracuješ sám?

Proč skrýváš svou tvář a proč zapomínáš na naši bídu? Proč nemluvíš se svým stvořením přímo? Proč máme o Tobě mluvit my, směšní a ubozí? Copak jsi nemohl každému člověku implantovat do ucha malý mikrofonek, na hlavu sluchátka, abychom měli dnem i nocí zajištěný příjem tvých promluv do duše? … Copak by nebylo lepší, kdyby se pokaždé, když tvůj kněz bude u oltáře sloužit mši, objevily okolo myriády viditelných andělů? Místo toho – ten nepatrný kousek chleba a my, kteří jsme stejně malí, bledí a křehcí jako ta bílá hostie. … Ale pokud uděláme ze mše velkolepé fascinující představení, pokud začneme mluvit tónem tohoto světa a z řádu bratří kazatelů uděláme reklamní agenturu, co se pak stane? Budeme za(u)jímat místo osvobození, hypnotizovat místo probouzení, nezískáme bratry ale klientelu, ne tvé syny ale abonenty.

Jak je to tedy s křesťanem, který má mluvit o Bohu? Je to klaun (Hadjadjovo vysvětlení klaunství viz strana 85 a dále), a to kvůli nepoměru mezi tím, o čem mluví a čím sám je; jeho ústa jsou na nekonečno příliš malá a jeho srdce příliš úzkoprsé na nezměrnou lásku. Sice se „oblékl v Krista“, ale jako cirkusový šašek se v příliš velkém oblečení ztrácí, zamotávají se mu nohy do nohavic a najednou bác! Zrovna, když chtěl začít o nebi, a už leží na zemi.

Originální evangelizační příručka mě inspirovala zjistit si něco o autorovi. Spojitost s Francií jsem podle jména tušila, ale místo ctihodného kněze nebo řeholníka jsem „našla“ tátu od sedmi dětí, narozeného tuniským rodičů, původně vlažně se hlásícího k židovství, později ateistu a anarchistu. V roce 1998 konvertoval ke katolictví, je členem Papežské rady pro laiky a přednáší filosofii a literaturu.