Bouda, která krmí milion dětí

Autor knihy: Magnus MacFarlane Barrow
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

Poprvé jsem knížku zaznamenala na charismatické konferenci v Brně, kde ji Katka Lachmanová doporučovala naší pozornosti. A teď se mi konečně dostala na dosah. A potvrdilo se mi, že o něčem slyšet není totéž, jako něco poznat. Příběh se jeví zpočátku trochu složitě, než se člověk začne trochu orientovat a zjistí, kdo, co a jak. Ale nedoporučuji v četbě přeskakovat a snažit se rychle zjistit „kdo je pachatel“, protože se pak ztratí základní myšlenka celého projektu a hlavně se ztratí ono tiše přítomné ale veledůležité Boží vedení v osudu Magnuse a jeho přátel.

Nelze se nepomyslet i něco o Božím smyslu pro humor, když si Bůh vybere skotského mladíka a krůček za krůčkem jej zve k dílu, které je založeno na štědrosti a dnes už dosahuje celosvětových rozměrů.

Na začátku byla, jako u mnoha jiných projektů a osobností, poctivá věřící rodina. A celý příběh začal tím, že se Magnus a jeho sourozenci vydali do Medžugorje a setkání s otcem Slavko (Barbaričem) a mladými vizionáři se jich hluboce dotklo. Rodiče přebudovali rodinný penzion na dům modlitby a začali se kolem nich shromažďovat lidé k prohloubení duchovního života. Když o několik let později byla v bývalé Jugoslávii válka, začal Magnus a jeho kamarádi shromažďovat humanitární pomoc pro tamní obyvatelstvo v dřevěné boudě svých rodičů (ano, to je ta bouda, která se stane centrem dalších událostí). Během shromažďování pomoci a cest kamionem s humanitární pomocí do Jugoslávie se Magnus seznámil s mnoha dalšími lidmi, a některá setkání se později ukázala jako klíčová. Jedno z pozvání pro Magnuse bylo do africké země Malawi, kde se Magnus setkal s chlapcem Edwardem, jehož maminka umírala na AIDS. Přání, které Edward vyslovil, hluboce Magnuse zasáhlo. Edward prohlásil: „Chtěl bych mít co jíst a taky bych chtěl chodit do školy.“Tato prostá věta se stala základní myšlenkou projektu později nazvaného „Mary's meals“ – Mariino jídlo.

Principem je dát dětem najíst tam, kde chodí do školy. Jedno školní jídlo denně může ty nejchudší děti udržet při životě a umožní jim dostat vzdělání, které jim pomůže uniknout bídě. Samozřejmé bylo najít způsob, který by byl co nejefektivnější, tak, aby se co největší díl peněz proměnil opravdu na jídlo pro nejchudší děti. Důležitá je spolupráce s místní samosprávou a vedením dané školy. Jídlo připravují místní dobrovolníci, často se jedná o rodiče dětí z projektu. Pokud je to možné, nakupuje se jídlo z místních zdrojů, např. kukuřičná kaše obohacená o vitamíny. Po zavedení jídla ve škole začal stoupat počet dětí, které pravidelně chodily do školy. Tyto jednoduché principy fungovaly a počet škol, které se chtěly do projektu zapojit, velmi rychle rostl. Aby bylo možné oslovit větší počet dárců, bylo potřeba získat pozornost médií a bylo natočeno několik dokumentárních snímků a Magnus napsal knihu o boudě, která krmí milion dětí. Jak Magnus a jeho přátelé říkají, první milion. Na světě je totiž ještě mnoho milionů dětí, které na své jedno jídlo denně teprve čekají.

Jak dílo rostlo, dostával Magnus pozvání od významných osobností světa, včetně britské královny. Ale nejvíce si váží setkání s papežem Františkem, který jej a jeho ženu Julii pozval na setkání ve Vatikánu jen několik málo měsíců po svém zvolení papežem, v létě 2013.

Držel jsem v náručí dvouletého syna Gabriela, když jsem zvedl telefon a někdo na jeho druhé straně tvrdil, že je z Vatikánu a ptal se, jestli bych chtěl přijet a setkat se s papežem Františkem… Když k nám papež celý rozzářený přišel, a stiskl Julii ruce, ona mu předala obrázky namalované pro něj našimi dětmi. On se usmál a zeptal se, kolik máme dětí (Magnus a Julie mají sedm dětí) a pak jsme si chvíli povídali o naší práci a já jsem mu předal modrý hrnek Mary's meals (hrnek, do kterého děti dostávají svou denní porci) a kopii filmu Dítě 31. Papež je předal někomu ze svého doprovodu a dál nám tiskl ruce. Pak vzal mou dlaň a položil ji na Juliinu, své ruce dal nahoru a takto požehnal našemu manželství. Přitom se celou dobu zeširoka usmíval. Ještě nikdy se na mě nikdo takhle nesmál, a já na ten úsměv plný lásky nikdy nezapomenu. Ze všech nečekaných událostí a nezasloužených darů, které mě potkaly za dobu, po kterou tuto práci dělám, byl tento ze všech nejúžasnější.