Normalizované životy

Autor knihy: Adam Drda, Mikuláš Kroupa
Nakladatelství: nakladatelství Post Bellum

O aktivitách sdruženi Post Bellum a projektu Paměť národa jsem již psal dříve. Jeho členové a stovky podporovatelů se snaží zachytit svědectví dosud žijících pamětníků, aby nezanikla a mohla sloužit jako svědectví doby a zároveň bránit těm, kteří by rádi historii retušovali, zlehčovali a přebarvovali růžovou barvou.

Kniha plná černobílých fotografií navazuje na televizní a rozhlasový cyklus Příběhy dvacátého století.

V prvním příběhu neuvěřitelně otevřeně vyprávějí tři někdejší členové KSČ o svých pohnutkách i důvodech. Zatímco jeden z nich dnes lituje, jiný – shodou okolností otec dnešního komunistického poslance Zdenka Ondráčka - ničeho nelituje a dává tak nechtěně nahlédnout do prostředí i hodnot, ve kterých jeho syn, člen pohotovostního pluku při zásahu v listopadu 1989 a dnešní poslanec, vyrůstal. Po přečtení tohoto rozhovoru se vlastně ani člověk nediví, že i dnes tento pán pokládá mlácení neozbrojených a pokojně demonstrujících lidí za normální práci. V dalších příbězích se setkáváme se příběhy více či méně známých lidí, kteří byli buď obětmi či ať už ze strachu či prospěchu se naopak na páchaném zlu podíleli.

Vedle neznámých jmen se objevují jména Martina Komárka: syna Valtra Komárka, redaktora MF Dnes a dnešního poslance za ANO, zakladatele Neviditelného psa a publicisty Ondřeje Neffa, filmové kritičky Mirky Spáčilové nebo dnešního obdivovatele současného prezidenta Františka R. Čecha … V kapitole o Antichartě je konfrontován strach, pokrytectví, lhostejnost a slabost jedněch např. s odvahou herců tehdejšího Divadla na Provázku, kteří Antichartu kolektivně podepsat odmítli. Poslední kapitola pak zachycuje příběh Julia Vargy, který pod nezměrnou tíhou těžké degenerativní nemoci konvertoval a stal se pro mnohé světlem v tehdejším potemnělém světě. Jeho slabost se stala silou, na kterou ani tehdejší STB vnitřně se rozpadajícího režimu nestačila.

Po přečtení této knihy mohu jen děkovat, že jsem mnohým z popisovaných zkoušek nebyl vystaven. Kdoví, jak bych obstál já sám.

Pro ty, kteří dnes vzpomínají na bezproblémový život za socialismu, jedna vzpomínka:

Jana Kociánová se narodila v Praze v roce 1948. Otce nepoznala, vyrůstala s nevlastním bratrem a matkou, která pracovala jako dělnice v elektrotechnické továrně a děti i sebe živila z platu 700 korun měsíčně. Jana připomíná, že o chudobě se v souvislosti s padesátými a šedesátými léty mluví jen málo. „Žili jsme v Košířích, v chudinském domě, v bytě čtyři krát čtyři metry. Na chodbě byl společný záchod pro pět partají a umyvadlo, čistá voda se nosila odtud. Byly tam myši, krysy, zkrátka všechno, co k bídnému životu patří.“ K základním zkušenostem Janina proletářského dětství patřilo také neustálé shánění základních životních potřeb včetně nejběžnějších potravin. S matkou a bratrem se měli rádi, žili však od dluhu k dluhu.

A pro nás další: „O mně se STB nezajímala tak, jako o Julka,“ vypráví dnešní učitel Jan Horníček. „Varoval nás, že kdybychom byli kontaktováni, máme raději mluvit co nejmíň. Říkat“ nepamatuji si, nevím a tak dále. Žádné hrdinství. On hrdinou byl. Ale spousta z nás ne. Třeba já hrdinou nebyl. Nevím, jestli bych to na sebe měl takhle říkat. Nevím, jestli ten pasivní přístup, jaký jsem měl, není také napomáhání režimu. Nevím. Není asi úplně správné, že člověk odvrátí hlavu od problému, se kterým nemůže nic dělat.“