Pan farář má krizi

Autor knihy: Jean Mercier
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

Klidně by to mohla být naše farnost, uvědomila jsem si, když jsem se hořce smála trablům otce Benjamina farníky, s kolegy, s církevní vrchností i se sebou samým. A ve vší parádě se odněkud z kouta objevila ochotně odsunovaná myšlenka: Farář je taky jenom člověk. Co po něm vlastně pořád chceš? A kdy ses ho naposledy zeptala, co pro něj můžeš udělat?

Otec Benjamin se nakonec rozhodl zmizet z očí rozhádaným farníkům a uniknout obecné přezíravosti i nesmyslnému schůzování a papírování. Udělal to svérázným způsobem a navázal tak na osvědčenou duchovní cestu starověkých pouštních otců, vybral si totiž samotu s Bohem.

…zpráva o farářově zmizení se rozšířila po městě jako střevní chřipka ve školce. Policista s jemností sobě vlastní huláká: „Tak pan farář nám zdrhnul? Doufám, že je aspoň na pláži a není sám!“ Ale jeho oduševnělé vtipy mají pramalý efekt. Asi jako kdyby karmelitka foukala během postní doby do alkoholtestru.

Brigitte se usadila u farního počítače a hledá nějakou fotku faráře, aby mohla vytisknout letáky. Je třeba ho najít. A lépe živého než mrtvého. Strach z toho, že spáchal sebevraždu, jí svírá hrdlo.

Na faru vpadne Stanislav, nejstarší z ministrantů, celý zadýchaný: „Jdu právě ze sakristie. Otec Benjamin musel odejít pořádně naložený. Odnesl si albu a jeden ornát, ten zelený, protože ho nemůžu najít. Taky vybral celé zásoby hostií a všechny lahve mešního vína. Chybí také kalich, patena a oltářní ubrus. A zmizely úplně všechny svíčky!“

„Je to čím dál tajemnější, ale hned je mi líp,“ prohlásí Brigitte s úlevou. „Jestli si s sebou tohle všechno vzal, asi se nešel pověsit ani skočit pod vlak.“

Nebudu prozrazovat, co to udělalo s jeho okolím, jak se ostatním podařilo navázat s Benjaminem kontakt, ani jak se postupně očistily i proměnily příběhy jeho farníků i Benjamina samotného. Hlavní pomůcky jsou už po staletí stále stejné: adorace před svatostánkem, svátost smíření, pokorná a upřímná modlitba, soustředění na Boha místo zahleděnosti do sebe.

Brigittin manžel měl sice „malé vzdělání“, ale zato pronikavý psychologický úsudek. Jednou večer, když pili čaj, konečně řekl manželce: „Ale no tak, miláčku, co kdyby ses přestala soustředit jen na sebe a místo toho nářku, čeho všeho se ti na rozdíl od Guillemette nedostává, zkusila pochopit, že její talent na kytky, který ty nemáš, je tu i pro tebe. Pro všechny, samozřejmě, ale hlavně pro tebe, protože ty z toho máš užitek. Měla by ses z toho jejího daru, který tak oplakáváš, spíš radovat. Přestaň si ubližovat svojí žárlivostí.“ Toto teologicky duchovní moudro od osoby výmluvné zpravidla jen u televize, když běžel fotbal, nebo u letáku se slevami v supermarketu, dostalo Brigitte do úplného transu.

Povídka v kapesním formátu se čte skoro sama. Lehké, svěží a vtipné věty však skrývají i mnoho prosté moudrosti.

„Ach Benjamine, nebylo lehké se znovu začít smát. … Nedokázal jsem to pořád přijmout. A pak mi Pán dal obrovskou milost. V den, kdy jsem si uvědomil, že jsem na všech závislý, mi vrátil radost. Zní to zcestně, ale radikální závislost umožňuje opravdu se odevzdat Boží lásce. Jen musíš uspat svou touhu po moci,“ dodal otec Sulpice.

Na cestu za Otcem musíme vykročit každý za sebe. Tedy pokud už se nám přestalo líbit na hnoji „mezi vepři“ rozhádanosti, ukřivděnosti, žárlivosti, podezíravosti, závisti a pýchy.