Církev na kolenou

Autor knihy: Jeremy Jennings
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

Noviny The Sunday Telegraph v Anglii zveřejnily v roce 1997 článek s titulkem Církev na kolenou. Jeho obsahem byla chmurná zpráva o poklesu počtu účastníků bohoslužeb a podobně. Když jsem text uviděl, okamžitě mě napadlo: To přece není problém, to je řešení: Církev na kolenou!

Těmito slovy začíná svoji knihu o modlitbě pastor anglikánské farnosti Svaté Trojice v Londýně. A následuje něco málo teoretických předpokladů k modlitbě a pořádný kopec praktických zkušeností se společnou modlitbou v této farnosti.

Kolikrát jsme to jenom slyšeli, že se máme modlit… ale zrovna teď máme tolik napilno s jinými věcmi. Tak až někdy později, snad. Něco málo se zadaří ráno cestou do práce, přes den nějaká střelná modlitba, zvláště, když se věci nevyvíjejí podle našich představ, a něco málo večer v polospánku, než padneme únavou do postele. (A Bohu díky aspoň za to!)

Ale jsme pozváni k něčemu intenzivnějšímu, totiž ke vstoupení do božského dialogu, který se už odvíjí: „Ježíš … přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně.“(Žid 7,25) On se právě teď za nás modli, a my se smíme připojit. Je potřeba změnit postoj: Modlitba není formální odříkávání předepsaných slov, ale navazování vztahu. Tak, jako se o zamilovaných říká, že spolu chodí – a tím je vyjádřeno, že to je kontinuální, souvislá záležitost, tak bychom se měli naučit chodit s Ježíšem, probouzet se s Ježíšem, pracovat s Ježíšem, radovat se s Ježíšem, usínat s Ježíšem. A v rámci farnosti toto znamená i prožívání modlitby v tomto konkrétním společenství.

Konkrétní zkušenosti se společnou modlitbou, modlitebními rány, večery a nakonec i celými víkendy z farnosti, která světu dala kurzy Alfa, se můžou jevit trochu neuvěřitelně, jako něco mezi sci-fi a pohádkou o Smolíčkovi. A nebo jako další kapitola Skutků apoštolů.

Glenda Walendová, osobní asistentka faráře farnosti Svaté Trojice vzpomíná: Abychom účast umožnili více lidem, založili jsme nové společenství scházející se vždy ve čtvrtek od 7,30 hod (ráno!). Byla jsem u toho od samého začátku. Začali jsme se vídat na půl hodiny, čas ale ubíhal tak rychle, že jsme se rozhodli začít dřív a prodloužit toto setkání na hodinu. Počet účastníků se takřka zdvojnásobil! Modlitbu jsme vždycky prokládali klaněním. Experimentovali jsme s různými modely. Panovala mezi námi jednota. Byli jsme odhodlaní a také nadšení, že se můžeme zapojit do Božího díla. Viděli jsme, jak se začínají projevovat různé dary, a naše víra rostla. Místo nezáživných setkání, kterých jsme se báli, se pro nás toto společenství stalo hlavní událostí každého týdne. Pořád se přidávali další a další lidé. … Když se ohlížím zpět, myslím, že je vidět, jak Bůh dává růst modlitbě, aby pak mohl dát růst práci.

Americký kazatel Billy Graham k tomu říká: Tři zásadní klíče k obnově jsou modlitba, modlitba a také modlitba. Brzy se k praxi modlitby v tomto společenství přidal také půst, a celé se to neobešlo bez určité změny života, totiž potřeby najít si pro modlitbu dostatečný čas. Pro toho, který danou modlitební skupinu vede, byla navíc důležitá příprava nad Božím slovem. Celé to nápadně připomíná myšlenky, které jsme už tolikrát slyšeli z kazatelny, že už je ani nevnímáme. Modlitba, půst, almužna. Dobrá, to už jsem slyšel minule. Kniha Církev na kolenou nabízí praktické rady, jak na to, a je také svědectvím o tom, co se děje, když na tuto výzvu odpovíme ano.