Byly jsme tam taky

Autor knihy: Dagmar Šimková
Nakladatelství: Nakladatelství Orbis

Na přečtení této knihy už jsem se dlouho chystala. Nakonec mé rozhodování urychlila pandemie koronaviru, díky které jsem si všimla, že knihu načetli jako audioknihu na Českém rozhlase. Poslechla jsem si ji a po otevření knihoven to tedy byla jedna z prvních knih, které jsem si půjčila.
Dagmar Šimková byla dcerou píseckého bankéře. V 50. letech byla jednoho dne po návratu domů z noční služby v nemocnici zatčena StB a vrátila se po dlouhých čtrnácti letech. StB jí sdělila, že potřebuje jen něco upřesnit, takže se ani nerozloučila se svými nejbližšími. V době zatčení jí bylo 23 let.

Kniha má tedy velice silné téma – život v ženských komunistických věznicích.
Navíc autorka výborně píše. Stručně – svoji pouť po komunistických věznicích dokázala shrnout na 103 stránkách. Nelíčí jen své vlastní příhody, ale s velkým pochopením líčí příběhy a boje i různých svých spoluvězeňkyň a různých dalších lidí, s příběhem nějak spojených. Ale co je možná nejdůležitější, dokáže v situacích vždy zahlédnout to podstatné, jejich smysl. Zvůli komunistického režimu demaskuje i v těch nejmenších drobnostech, její analýza situací je velice bolestná, ale také velice potřebná.


Jak se stal doktor Sommer, který kdysi skládal slib sloužit vědě a životu, travičem, který podle návodu sovětských expertů míchal jedy mescalin a actabron tak, že jeden z nich zbavil člověka paměti a druhý pomohl vtisknout v paměť nová fakta, nadiktovaná Státní bezpečností? Byl to strach nebo touha po moci? Byla to dávná podvědomá krutost, kterou doba ozdobila gloriolou spravedlivého skutku? Mohl člověk se zdravým rozumem věřit, že je třeba mučit a trýznit v zájmu politického přesvědčení? Může člověk věřit, že je pravdou to, co druhému člověku vtluče pěstí do hlavy, to, co někdo se zlámanými a rozdrcenými kostmi vyřve v bolesti?



Zaujalo mě, jak si tato mladá žena dokázala uchovat své životní hodnoty, svou „morální integritu“ i svou víru tváří tvář všemu, s čím se v komunistických věznicích setkala. A nebylo toho málo: násilí ze strany dozorců a vyšetřovatelů, ale i mezi vězeňkyněmi – „politické vězeňkyně“ se totiž ve vězení setkaly s vražednicemi, zlodějkami i prostitutkami, lesbická „láska“ vězeňkyň, které nebylo snadné uniknout. Příhody vskutku nepředstavitelné, které by jen tak nějaký spisovatel beletrie nevymyslel a které psal sám život skrze mříže vězení.


Jednou v Dubčekově éře ptal se mne jeden advokát:

„Proč jste na sebe měly tak přísná měřítka a dělaly si všechno těžší, proč jste se nepodrobily předpisům, abyste snáze přežily?“

„Chtěly jsme si udržet morální integritu,“ odpověděla jsem po pravdě.

„Cože?“ vykřikl. „V době, kdy ten, kdo měl ruce, kradl, a kdo měl smysly pohromadě, kolaboroval, vy, žebračky, jste si chtěly udržet morální integritu? Šílenství!“ Zahleděl se na mě soucitně a také trochu podezíravě, jako hledíme na obraz blázna, který se s vypjatou hrudí představí jako Napoleon Bonaparte. Ale naše bláznovství nám pomohlo přežít. Bláznovská čapka je odolnější než bronzová přilba. A tak jsme chtěly dál než do Kotěhůlek, i když ten tulák stál výše než my, protože měl měsíc a hvězdy nad hlavou neukřižované na vězeňské mříži. Naše cesta neměla geografických a fyzických hranic.


První léta na lágrech jsou skoro zlatým věkem. Pookřály jsme. Každá v něco věří. Především je to víra v Boha. Ta dává rozměr životu za jeho fyzickou hranicí. Přestaly jsme se bát chřadnutí, nemoci, stárnutí, záhuby. Modlíme se pravidelně, je to nepřetržitý řetěz, jako kdysi ve středověkém Cluny. Poučujeme se od sestřiček o pravidlech noviciátu. Vede to ke kontrole myšlení, je to spirituální náhrada materiálních nedostatků. Člověk se dobrovolně uzavře do rakve před nepřátelským světem a jeho planými lákadly. Nemáme rády, když nám někdo zvedá víko rakve vymýšlením marných nadějí. Patřila jsem v té době k radikálům. Chtěla jsem žít svůj život takový, jaký byl, bez narkózy iluzí. Neposlouchala jsem „latriny“. To jsou fantastické zprávy od neznámých autorů, bez logické podstaty: že na Ženevské konferenci budou nařízeny svobodné volby pod záštitou vojska Spojených národů. Když letí nad lágrem letadla a zanechávají na obloze bílé čáry, vysvětluje se to, že to jsou letadla americká a píší datum našeho osvobození. A je to vždy datum velice blízké, vždy se našel pohotový augur, který uměl číst budoucnost z letu letadel. Soptím ve svém fanatismu proti takové naivitě. Jednou mi to vymluvila Růženka: „Nemáme právo brát naději, i když nicotnou, nemůžeme-li ji nahradit něčím vyšším.“



Dalším důležitým postřehem pro mě bylo, jak cenné pro ni bylo ve vězení vzdělání. Jakmile byla příležitost, učila se od ostatních vězeňkyň jazyky, ale i spoustu dalších oborů – vždy jen do doby, než ona nebo její učitelka byly přeloženy na jiné oddělení.


Procházím v noci tiše chodbou baráku, abych našla koutek, kde bych mohla chvíli posedět a promýšlet látku, kterou nám Růženka dala k zamyšlení. (...) Někdo něco kutí na konci chodby. V šeru poznávám Růženku, v podvlékačkách, také ještě nespí, kývá na mne a zve na pokouření Tarase Bulby.

„Víš, tak ti mne právě napadlo…“ začíná mi vysvětlovat nový postřeh ve vývojové teorii umění. Tahle vynikající vědkyně, promrzlá a zdegradovaná, uprostřed noci, bídy, zloby, nesmyslu, krutosti, tvoří dál, a jsem šťastná, že jsem první, kdo slyší její nové myšlenky. Kouříme vzrušeně jedno balenyko za druhým a debatujeme skoro do rána, necítíme zimu ani hlad a nevidíme mříže a nic z toho záhrobního světa, jen nepokořenost lidské mysli, která je silnější než ochabující tělo. A v té samé chvíli někde jinde na světě vstávají studenti v kolejích, trochu unudění a mrzutí, že zas mají jít na přednášky, a často se jim vyhnou, protože mohou mít tolik vědění, kolik se jim zachce.

Ale naše nadšení bylo nadšení středověkých žebravých studentů, kteří s prázdným žaludkem a kapsou vysypanou táhli světem, aby slyšeli učení Abelarda a jiných učenců, a právě to zakázané v dobách temna vzněcuje oscilující jiskry na různých pólech lidské mysli.



A velice pestrý byl i přes všechna omezení i kulturní život ve vězení: pásma poezie, divadelní představení, příp. „rozhlasové hry“, pokud nebyla možnost připravit a obléct si kostýmy, dokonce i maškarní bál.

Četba této knihy mě i přes všechny hrůzy naplňuje velkou nadějí, že lidskost a svobodu jen tak nějaké vnější nebezpečí nezničí. A je podle mě obrovská škoda, že Dagmar Šimková emigrovala (i když její rozhodnutí je velice pochopitelné). V ní jsme mnoho ztratili.

A nakonec – těší mě, kolik lidí neustále tuto knihu čte. Od svého prvního vydání v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v roce 1980 se kniha dočkala už dalších sedmi vydání, posledního zatím v roce 2018. Kéž by to znamenalo, že na svou minulost nezapomínáme – a kéž bychom se z ní i poučili.