Pomazáni olejem radosti

Autor knihy: František, papež
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

O letošních zvláštních Velikonocích nám bylo mnohé odepřeno. Kromě toho, že jsme je nemohli slavit ve společenství farní rodiny, jak jsme byli zvyklí, nemohli jsme se ani na Zelený čtvrtek zúčastnit Missy chrismatis. Této mše, která je připomínkou ustanovení svátosti kněžství a při které se biskup setkává především s kněžími své diecéze a světí oleje, jsme se s rodinou v uplynulých letech už pravidelně zúčastnili. Přišlo nám důležité doprovodit na takovou slavnost „svého“ pana faráře.

Letos tato možnost nebyla, ale díky knize, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství, jsem si mohla atmosféru těchto mší aspoň připomenout. A kvůli zvláštní situaci letošních Velikonoc bylo i více času a klidu na čtení. Otevřela jsem tedy knihu Pomazáni olejem radosti, která shrnuje všech dosavadních sedm promluv papeže Františka při mších se svěcením olejů.

Předmluvu a krátké komentáře k promluvám doplnil Charles Daniel Balvo, apoštolský nuncius v České republice. Ten v úvodu shrnuje význam těchto mší:

Missa chrismatis je slavnostní okamžik v životě místní církve. Biskup při ní za účasti věřících žehná oleje katechumenů a nemocných a světí křižmo. Všechny tři oleje se pak používají ve svátostném životě církve. Zároveň je to chvíle mimořádného společenství a setkání biskupa s jeho kněžími. Ti obnovují závazek, který složili v den svěcení: že přijmou odpovědnost spojenou s kněžstvím a budou věrnými služebníky Božích tajemství. Biskup zároveň prosí kněze i věřící, aby se za něj modlili, a on tak mohl věrně zastávat úřad, který mu byl svěřen.

Papež František se ve svých promluvách přirozeně obrací především ke kněžím. Při čtení těchto promluv máme tak mnoho příležitostí zamýšlet se nad „krásou kněžského poslání“. Zároveň také ale jako pokřtění máme účast na všeobecném kněžství, a tak i v těchto slovech můžeme hledat inspiraci pro službu bližním. Mnohé starosti a radosti jsou však všeobecně lidské, a tak mohou oslovit všechny bez rozdílu.

Vybírám úryvek z promluvy papeže Františka na Misse chrismatis v jubilejním Roce milosrdenství (24. března 2016):

Dnes, v tento Zelený čtvrtek Svatého roku milosrdenství, bych rád mluvil o dvou oblastech, ve kterých to Pán s milosrdenstvím přehání. Poněvadž je nám v tom on sám příkladem, ani my nemusíme mít strach přehánět: jednou oblastí je setkání, druhou jeho odpuštění, které nás zahanbuje a obdařuje důstojností.

První oblastí, kde vidíme, že Bůh přehání ve stále větším milosrdenství, je setkání. Dává se cele a takovým způsobem, že každé setkání s ním bezprostředně přechází ve slavení. V podobenství o milosrdném otci (marnotratném synu) jsme zaskočeni mužem, který dojat běží vstříc svému synu, aby jej objal. Vidíme, jak jej obejme, políbí, dbá, aby mu navlékli prsten, který mu dodá pocit rovnosti, a obuli sandály, jaké nosí syn, nikoli nádeník. Potom otec všechny vybídne, aby se dali do práce, a přikazuje připravit hostinu. Když rozjímáme, udiveni touto překypující radostí otce, kterému návrat syna umožnil svobodně, bez zdráhání a odtažitosti projevit lásku, nemusíme se obávat, že to při svém děkování přeženeme. Správnému postoji se můžeme naučit od onoho malomocného ubožáka, který když spatřil, že je uzdraven, zanechal svých devět druhů, kteří šli vykonat, co jim Ježíš poručil, a vrátil se, aby poklekl u Pánových nohou, velebil Boha a mocným hlasem Bohu děkoval.

Milosrdenství všechno obnovuje a navrací lidem jejich původní důstojnost. Správnou odpovědí na milosrdenství je proto překypující dík. Je třeba ihned slavit, obléci si šaty, odložit zahořklost staršího syna, radovat se a slavit… Proto jedině takto, plnou účastní na atmosféře slavení, lze správně smýšlet, prosit o odpuštění a zřetelněji vidět, jak lze napravit spáchané zlo.

Může nám prospět, zeptáme-li se: Oslavuji, když jsem se vyzpovídal? Nebo přejdu rychle k něčemu jinému, jako když po návštěvě u lékaře vidíme, že výsledky laboratorních vyšetření nedopadly tak špatně, vrátíme je do obálky a věnujeme se něčemu jinému? A když dávám almužnu, dopřeji tomu, kdo ji přijímá, čas, aby vyjádřil svůj dík? Oslavuji jeho úsměv a ono požehnání, kterého se nám dostává od chudých, anebo „jakmile jsem nechal dopadnout minci“, spěchám rychle za svými záležitostmi?