Po strništi bos

Autor knihy: Zdeněk Svěrák
Nakladatelství: Nakladatelství Fragment

Poetická a oddechová krásná literatura – tak by se dala krátce charakterizovat kniha Zdeňka Svěráka Po strništi bos.

Události z doby druhé světové války očima malého (sedmi až devítiletého) Edy, jehož rodina se musí „za trest“ odstěhovat z Prahy do malého městečka, kde život plyne zcela jiným tempem. Jeho tatínek se vrací do domu svých rodičů, ke své sestře a švagrovi. Pro Edu se tak mnohé změní.

To odpoledne jsem přišel domů jako vždycky ulítaný. „Mám žízeň a hlad,“ řekl jsem na rohožce a pak teprve jsem uviděl, že maminka má mokré oči. Kuchyně byla zamořena dýmem, jak tatínek kouřil. Na stole, vedle popelníku plného nedopalků, ležel nějaký papír a já poznal, že to způsobil on. Maminka mi ho podala. „Přečti si, co jsme dostali. Umíš už číst přece…“ zaštkala. Jenže jak umíte v první třídě číst… Koukal jsem na tištěná písmena úředního dopisu a přeslabikoval tatínkovo jméno. „Tady čti,“ ukázala maminka prstem na důležitý řádek a já slabikoval: „… do čtrnácti dnů uvolnit Váš služební byt v domě č. 92.“ Nerozuměl jsem tomu. „Jak uvolnit?“ zeptal jsem se. Maminka mě vzala na klín a řekla: „Musíme se vystěhovat.“ „Nebudeme bydlet doma?“ přejel jsem zoufalým pohledem po elektrickém sporáku, kachlových kamnech a po našem okně s květináči. „Všichni se musí vystěhovat?“ „Jenom my,“ řekla maminka a vysmrkala se.

Díky stěhování však může začít venkovská klukovská poetika. Eda si najde kamarády a s nimi prožívá různá dobrodružství. Ale je válka, která se dotýká i jeho, jeho rodiny a jeho kamarádů. I ze svého klukovského pohledu už přemýšlí o vlastenectví, spravedlnosti, zradě a cti.

Státní silnice, která vede přímo pod našimi okny, je najednou plná koňských povozů a lidí, co za nimi jdou pěšky od Jičína na Prahu. Někdo má na zádech ruksak, někdo nese kufr nebo věci zabalené v dece. Vypadají uboze. „Vidíš je? Už táhnou,“ říká teta Ludmila. „To jsou Němci ze Slezska. Utíkají před Rusama.“ Vyběhl jsem ven, abych je viděl zblízka. Šli pomalu. Říkal jsem si, takhle těm Rusům neutečete. Byly to většinou ženské, děti a starší osoby. Ty seděly na vozech mezi peřinami, pytli, husami a různými krámy. Za některými povozy šly i kozy a ovce. Předběhl jsem toho živého hada až k Vlkovu domu. Tam se had zastavil a brzy jsem poznal proč. Můj zakázaný strýc stál před vraty s kbelíkem vody a sběračkou jim naléval do plecháčků vodu. Občas se sám z té naběračky napil, aby uvěřili, že není otrávená, a pak nalil jim. Oni pili a říkali danke. A ukazovali k jeho studni, jestli si můžou napumpovat vodu pro zvířata. Vlk přikyvoval a koně pili z věder a štandlíků, které si vezli s sebou. Kůň nepije jako pes, aby si jazykem jako lopatičkou chrstal vodu do huby. Kůň sehne hlavu do kýble, a kde byla hladina, tam za chvíli není nic.

Když mě Vlk mezi Němci zpozoroval, řekl: „Mají žízeň.“ Doma jsem hlásil, že Vlk dává Němcům vodu. „To je celej von,“ řekla teta Ludmila. „Dělá milosrdnýho. Když nám Hitler v osmatřicátým zabral pohraničí, táhli tudy naši uprchlíci. A on je taky napájel.“ „Ale to je vidět, že nemá tak zlý srdce,“ řekla maminka. „Voda ho nic nestojí,“ odbyla ji teta. Než usnu, přemýšlím si o Vlkovi, co je to za člověka.

Zdeněk Svěrák píše velice stručně – kniha je rozdělena do kratičkých oddílů, které většinou nemají ani celou stránku, ale jazykově propracovaně a sevřeně. Kromě událostí nahlížíme i vnitřní svět malého Edy, jeho očima se díváme na lidi kolem. Přemýšlí o tom, co se kolem něj děje, a chce si to nějak srovnat.

Knihu jsem četla dvakrát – nejdřív sama a pak se svými dětmi, které jsou zhruba ve věku malého Edy. Oba pohledy na knihu mě obohatily. Děti ji viděly zase jinýma očima a je to dobrá příležitost, jak s nimi začít mluvit o historii, o druhé světové válce a o mnoha dalších tématech, která kniha poeticky a stručně otevírá.