Křehká každodennost

Autor knihy: Lenka Jiráčková
Nakladatelství: NADACE T-SOFT ETERNITY

„Tak už tu knížku konečně mám! A zezadu na mě mává Honza!“ píšu nadšenou SMS kamarádce, která mě navnadila k četbě Křehké každodennosti. Kamarádka marně přemýšlí, který Jan je u nás na návštěvě a proč na mě mává a jakou to má souvislost s knížkou. Já jsem ale myslela na zadní obálku knihy a na ní fotku s jejím synem Honzou. Řeč je někdy pramenem nedorozumění, vysvětlovala už liška Malému Princi.

Honzík je jedním z hrdinů této knížky. V dalších rolích vystupují Hanka, Ondra, Vojta, Adam, Jakub, Petra, Martin, Jiřík, další Honzík, ještě jeden Honzík a Radovan. Oni jsou hlavními hrdiny životních příběhů této knihy s podtitulem „Příběhy jedinečnosti mezi námi – osudy lidí s mentálním postižením“. O jejich osudech vyprávějí ty, které je znají a milují nejvíc na světě, jejich maminky. S láskou i úctou mluví o svých neobyčejných dětech, s radostí zmiňují jejich konkrétní obdarování, a jen opatrně a s ostychem přiznávají, jak je zraňují necitlivé reakce okolí.

…v podstatě žijeme v izolaci… zažíváme zírání, odsuzování, posměšky, občas dostáváme i nějaké ty „dobré rady“. Například pán, který bydlel pod námi, mi ve tři v noci telefonoval, ať s dcerou něco udělám a je klid.

Tihle rodiče dokážou milovat skutečně láskou až do krajnosti a zcela bez podmínek. A přesto (nebo snad právě proto?) prožívají v životě i hlubokou radost.

I když je péče o kluky (Honzík a Radovan jsou mentálně handicapovaná dvojčata) náročná, tak je i plná radosti. Od začátku jsme každý pohyb, každé doplazení pro něco, nadšeně oslavovali. Když se poprvé sám najedl nebo napil z hrnečku…tak to bylo něco prostě nádherného. My jsme zkrátka oslavovali pořád.

Jsme šťastní, když můžeme být spolu, vše zvládáme jako kompletní rodina. I postižené děti mají právo na kvalitní šťastný život. Dejme jim prosím šanci.

Tohle není láska, o které by se zpívaly písničky nebo točily seriály. Tyhle příběhy lásky jsou psané každou minutou dne, kdy se tito rodiče trpělivě a obětavě starají o svoje děti. Často až k hranicím úplného tělesného i duševního vyčerpání, a někdo dokonce i daleko přes čáru. A přitom takhle prostě za všechny to shrnuje paní Iva: „Rodičům mentálně postižených dětí bych moc ráda vzkázala jedno: Péče a láska, kterou jim dáváte, stojí za to. Celým svým srdcem vás upřímně milují…“

Čtrnáctiletý Vojta to navzdory svému handicapu dokázal popsat celkem přesně: „Mami, kdo je to anděl?“ Odpovídám, že anděla má každý člověk, chrání ho a pomáhá mu. „Mami, ty seš teda můj anděl!“

Důležitou součástí knihy jsou fotografie pana profesora Jindřicha Štreita, a odtrhnout jsem se nemohla už od té první na obálce knihy. Postava, která z tmavé místnosti hledí ke světlu ve vysokém okně. Fotografie, která říká všechno, aniž by bylo potřeba použít jediné slovo.

Jindřich Štreit přispěl do knihy také krátkým úvodem, ve kterém se krásně shoduje s Vojtou: „… Cítím obrovskou úctu vůči jejich rodičům. …lidé, kteří toto prožívají, jsou andělé mezi námi. Andělé na zemi. To, co oni zažívají, by vydržel jen málokdo. … S mentálně postiženými lidmi pracuji více let. … Jsou to krásní bezelstní lidé, od kterých se můžeme mnohému naučit.“


Čtu jednotlivé příběhy, dívám se do tváří hrdinů Křehké každodennosti, jak je svým objektivem vidí Jindřich Štreit, a napadá mě parafráze začátku evangelia svatého Jana: Slovo se stalo tělem a přistěhovalo se do sousedství.

A zezadu na mě mává Honza.