Syn bílého náčelníka

Autor knihy: František Weiser
Nakladatelství: Matice cyrilometodějská

Příběh velice starý, z dob kolonizace Ameriky – a s ní spojených misií. Ale hlavní témata příběhu: odvaha, přátelství, hledání vztahu mezi dospívajícím chlapcem a rodiči, úcta k Ježíši v eucharistii – jsou aktuální stejně dnes jako před staletími, takže si myslím, že se vyplatí do tohoto kratičkého starého příběhu začíst.

Nový bílý místodržitel přijíždí do své americké kolonie na první návštěvu a vezme s sebou i svého patnáctiletého syna Otu, s kterým už si doma ve Francii neví rady. Chlapce vyloučili pro špatné chování ze školy, a tak ho otec bere s sebou na výpravu mezi Indiány, aby trochu „vystřízlivěl a zmoudřel“. Shodou okolností náčelník kmene Hurónů má syna ve stejném věku jako je Oto. Oto se velmi rád dá s náčelníkovým synem do řeči. Překvapí ho, jak moc ho urazí, když se ho zeptá na jméno. Indiáni totiž nedostávají jméno hned při narození, ale musí si ho zasloužit nějakým hrdinským činem, což se jim zpravidla povede až v dospělosti. Náčelníkův syn hned začne Otu učit indiánským dovednostem. Ani jeden z chlapců přitom netuší, že už brzy budou muset všechny tyto dovednosti využít v praxi…

Tábor Hurónů totiž napadne indiánský kmen Irokézů. Jejich cílem není nic menšího než eucharistie, kterou přechovává misionář hurónského kmene. Irokézové považují hostie za zázračný lék na všechny nemoci, a proto se jich chtějí za každou cenu zmocnit… V čele těch, kdo se jim postaví na odpor, se i shodou okolností ocitnou Oto a syn náčelníka Hurónů. Jak se s tímto úkolem vypořádají dva patnáctiletí chlapci? A podaří se eucharistii ochránit před zneuctěním?

Potom zatáhl kánoi do rákosí. Vzal kalich a ukryl jej na břehu v hustém kapradí. Chvíli setrval na kolenou před Nejsvětějším ve vroucí modlitbě, pak si lehl do trávy a usnul.
Když se probudil, smrákalo se již. Vyburcovalo ho mňoukání divoké kočky. Posadil se a naslouchal… Mňoukání se ozvalo znova. Mžikem byl na nohou a rozběhl se na břeh.
Na řece spatřil několik hurónských kánoí, jež právě zahýbaly kolem skály. Loďka za loďkou se vynořovala a za chvíli byla celá řeka poseta řadami válečných kánoí.

Oto došel až k přístavišti a máváním dával Indiánům znamení. Ti ho hned zpozorovali a zamířili k němu. První byl na břehu Otův otec a Rychlý šíp. Za nimi vyskákalo několik set Hurónů. Trhanými větami jim vyprávěl Oto vše, co se stalo. Pak zavedl otce a náčelníka ke člunu zajatého Irokéze. Dva Huróni se u něho ihned ujali stráže.

Zatím hoch odkvapil a vracel se s kalichem v rukou. Když ho místodržitel spatřil, strhl přilbici z hlavy a klesl na kolena. Jeho příklad následovali všichni důstojníci i vojáci. Indiáni stáli mlčky a s úctou hleděli na přicházejícího hocha. Slzy se místodržiteli třpytily v očích, když povstal. Beze slova položil pravici synovi na rameno a zavedl ho k náčelníkově kánoi.
Tam dal z květin a kvetoucích keřů postavit malý oltářík. Oto postavil kalich na květovanou podušku a čtyřem Indiánům byl dán rozkaz, aby Nejsvětější svátost zavezli hned do Ossassany a tam aby ji odevzdali misionáři.

Když guvernér vystoupil na břeh, objal vroucně hocha a dlouhou chvíli ho držel v náručí.
Ihned byla svolána krátká válečná porada. Za hodinu nato vytáhlo čtyři sta Hurónů s guvernérem a francouzskými vojáky do pralesa směrem k Attignavě. Rychlý šíp zůstal se stem bojovníků u Nipissingu, aby v noci udeřil na Irokéze a osvobodil zajatce.