Ptám se, tedy jsem

Autor knihy: Petr Pithart, Martin T. Zikmund,
Nakladatelství: Nakladatelství Portál

Rozhovor Martina T. Zikmunda s Petrem Pithartem vyšel v roce 2010 – v době, kdy jsem ho četla, už byl tedy deset let starý. Je taková kniha v roce 2020 ještě aktuální? Za sebe musím po jejím přečtení (vybrala jsem si ji podle jejího názvu) potvrdit, že ano.

V této knize rozhovorů nejde ani tolik o životní příběh Petra Pitharta, i když i o něm se tu mnohé dozvídáme, a Petr Pithart se odpovědím na tyto otázky nijak nevyhýbá. Ale více do popředí se tu dostává jeho pohled na události, kterých byl svědkem i na celospolečenské problémy. Pohled právníka s velkým zájmem o českou historii, zájmem o jiné národy, s kterými jsme sdíleli jeden stát (hlavně Němce a Slováky), a především o problematiku ideologií. Pohled člena komunistické strany (v letech 1960–1968), poté dělníka čerpajícího vodu v maringotkách se spoustou času na čtení, disidenta a ve svobodné společnosti i politika.

Určující je způsob, kterým se Petr Pithart vztahuje ke světu a který dal po dlouhém hledání knize název. Petr Pithart o tom říká:


Já jsem si osvojil hodně z Machovcovy dikce, nemyslím tím halekání v hospodách, ale tu dikci polemickou, dialogickou, plnou otazníků, třeba několik vět po sobě s otazníkem, žádné odpovědi. Pokládám tento způsob rozpravy za zcela přirozený, i když pro mnoho lidí je to asi příliš exaltované. To mě naučil Milan Machovec, že se člověk vydává otázkami, ne odpověďmi. Že jen otázky nás někam v dialogu přivedou.

Že tázavost je předpokladem jakéhokoli filozofování, to je banalita, ale u Machovce šlo navíc o tázavost jako o způsob řeči. Měl k tomu příhodně vysoko posazený hlas, a když jeho otázka končila, byli jsme někde u stropu nebo u vrcholků stromů. Jedna končila, druhá začínala. Sem patří i výstižná charakteristika Masaryka: proslul skvělostí spíše svých otázek, méně než odpovědí.
Co je důležité, jsou otázky. Klást správné otázky. Dodávám, že za každou otázkou by měla následovat výstižnější, přesnější, hlubší otázka, mířící více k jádru problému – jako svého druhu odpověď. Odpověď zase otázkou, lepší otázkou. To mě naučil Machovec. A Machovce nepochybně inspiroval Masaryk. A tak jsme si toto masarykovské memento předali.


Dalším velkým tématem, kterému se Petr Pithart v knize věnuje, je otázka, jací jsme my Češi. Jací jsme byli a proč? Jací jsme a jací budeme? V tomto hledání „duše českého národa“ Petr Pithart vědomě navazuje na své velké vzory: Tomáše G. Masaryka, Emanuela Rádla a Ferdinanda Peroutku:


Myslím, že jsme byli – a dosud jsme – mimořádně sebestřední, málo nás zajímal a zajímá svět kolem nás, je to jedno z našich prokletí, že pořád hledíme jen na sebe. Máme pocit, že nikdo nechápe, jak jsme dobří, že ostatní jsou připraveni nás opustit, zradit.
Myslím si, že i v tom osmašedesátém nám dělalo strašně dobře, jak si nás svět všímá, ale to neznamená, že bychom se sami o svět zajímali. Však také naše „zahraniční“ politika byla tehdy prakticky nulová. Čím my trpíme vůbec nejvíc, je naše nevyrovnané sebevědomí. Chvílemi máme pocit, že se tady dějí hrozné věci, které by se jinde na světě dít nemohly, že jsme poslední z posledních, hanba námi mlátí, a pak zase, v jiných věcech, jsme druhý den úplně skvělí, nejlepší, a zdá se nám, že na nás celý svět s obdivem zírá a uznává nás. Nejsme schopni se dohodnout na rozumné míře toho, jací doopravdy jsme. Tyto nevyrovnané pocity jsou strašně vyčerpávající, jednou máme za to, že jsme v tom pelotonu úplně poslední, jednou zase na špici. Z toho může být jen kocovina a nedostatek sebedůvěry.

To se týkalo i našeho nedávného předsednictví v Radě Evropské unie. Chvástali jsme se, že vidíme věci, které před námi nikdo neviděl. My jsme jediní v Evropě, kteří si z ní umějí utahovat… My jsme byli jediní, kteří Obamovi řekli natvrdo to a to. A světově: anglicky! A vzápětí jsme všechno podělali.


A v neposlední řadě nás Petr Pithart zve – i když se značným ostychem i pokorou – i do svého světa nejvnitřnějšího – prozrazuje, v co a proč věří – on sám člověk hledající, jehož celá rodina (manželka, děti i vnoučata) už našla domov v křesťanské víře. Pohled člověka upřímně hledajícího na křesťanství nás může v mnohém inspirovat a nastavovat nám potřebné „zrcadlo“, které nám umožní podívat se sami na sebe pohledem někoho druhého, kdo je jiný než my. O potřebnosti takových „zrcadel“ je Petr Pithart také bytostně přesvědčen.


Náboženství je maximálně realistické. Jak křesťanství zachází s hříchem, jak nepokrytecky počítá s tím, že člověk je a zůstane nedokonalý a že se buď nemůže zlepšit vůbec, anebo jen trošku… Přes veškeré své úsilí. A pak že se zase vrátí k tomu horšímu v něm. Ale nesmí se to vzdát, musí se z hříchů vyznat a litovat jich. Pořád se znovu a znovu pokoušíme o nápravu, pořád však zůstáváme hříšníky. Ale bez takovéto snahy? Bez toho odpouštění? Jak by svět vypadal?


Jsem přesvědčena, že i po deseti letech od vydání knihy má smysl vydat se s Petrem Pithartem na cestu kladení si otázek – například o tom, kdo jsme, kam směřujeme, a proč tak činíme, ale i o mnoha dalších problémech, které nám mohou při čtení tohoto inspirativního rozhovoru vyvstat.