Šustění smrti

Autor knihy: Věroslav Mertl
Nakladatelství: Nakladatelství Růže

„Něco na tom je, stejně jako když hlásal, že člověk nemůže správně vidět jen duší – jinak že nevidí nic. Tady jsme prý jen smetí, ale když do něho zaduje nebeský vítr, proměníme se v zlatý oblak.“

Věroslav Mertl, držitel Státní ceny za literaturu z roku 2001, je především známý jako esejista, publicista (např. Kruhy pod očima) a romanopisec (např. román Hřbitov snů). Méně známou stránkou jeho spisovatelské tvorby jsou povídky, které ale kvalitou za výše uvedenými díly rozhodně nezaostávají.

Šustění smrti je souborem patnácti krátkých povídek, jejichž vzájemným pojítkem je motiv smrti a umírání. Smrt v nich však není chápána jako něco, čím život končí a z čeho už není návratu, ale naopak jako něco, co životu dává nové významy a pravý smysl.
Hrdinové Mertlových povídek jsou obyčejní lidé. Na jedné straně jsou to někdy až směšné postavičky užívající si jen hmotných statků a chvilkového štěstí, a právě tváří v tvář smrti se jejich život ukazuje bezvýznamným, promarněným a zbytečným. Na druhé straně zde vystupují postavy dívající se na život v zorném úhlu vědomí pomíjejícnosti a hledající (mnohdy i nacházející) pevné základy lidského života. Často jsou to starší lidé vracející se ve vzpomínkách vracejí ke svému mládí a k jistotám, které jim zosobňovali rodiče, rodný dům, příroda a vesnice. Jako by se lidský život vracel a uzavíral do jakéhosi kruhu, jako by se smrtí člověk opět navracel tam, odkud pochází. Teprve konfrontací se smrtí lidské hodnoty dostávají pravý smysl.
V povídce Zápis z vlastního pohřbu se hlavní hrdina účastní pohřbu svého známého a uvažuje při něm i nad sebou samým: „Jenomže stát na výsluní není vše, to už dávno vím, a co teprve až součet mých dní bude jen bilancí přetvářky, předstírání, nápodoby, šklebů a pomalého sesouvání až k rozpadu, na jehož dně bude jak putička spočívat scvrklá bolest, kvílící si tam už jen sama pro sebe…“

Stěžejní povídkou celého souboru je stejnojmenná povídka – Šustění smrti. Její děj se odehrává na konci druhé světové války. Na venkovský statek přichází dva němečtí vojáci na koních, s nimiž se dělí o stáj, a čekají na rozkazy k dalšímu přesunu. Na statku zatím hospodaří selka, která je nevěrná svému manželovi s čeledínem. Doprostřed těchto událostí se z nemocnice vrací její umírající manžel. Porozumí si s jedním z vojáků, a dochází ke scéně, při níž si vzájemně odpouštějí všechny své hříchy.
„Nebo snad víte o horším trestu, než je špatné svědomí? To je snad celoživotní žalář, nezdá se vám? A smaže je jen lítost a odpuštění někoho, kdo je taky něčím vinen a taky potřebuje odpustit. Jen viník chápe viníka. Jako vrána sedá k vráně, hříšník sedá k hříšníkovi.“

Mertlovy povídky jsou poutavé nejen svým obsahem, ale také formou – čtenář je hned od prvních vět doslova vtažen do děje a může se nechat unášet autorovým osobitým stylem plným nadhledu a životní moudrosti.