Deník anděla strážného

Autor knihy: Eduard Martin
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

Martin Petiška, syn známého českého spisovatele Eduarda Petišky, vydává už řadu let pod pseudonymem Eduard Martin sbírky příběhů „pro pohlazení duše“. K dnešnímu dni jsem napočítala už jednatřicet takových knih. Příběhy sbírá od lidí známých i méně známých a v mnoha z nich se zaměřuje na anděly.

Kniha Deník anděla strážného je zaměřena především na anděly strážné: Jak si je představujeme? Jak asi zasahují do našeho života? Nemohli bychom se na svůj život podívat také jinak, kdybychom se na něj podívali z pohledu anděla strážného?

Najdeme tu příběhy obrovských životních náhod spojených s anděly – věděli jste například, že při hledání sošky anděla zapadlého do závěje či při pomoci andělovi jedoucímu z besídky na nádraží můžete poznat svého životního partnera? Mnohé příběhy nám také přibližují bezprostřední pohled na svět, který mají děti – a dospělí se mohou jejich pohledem v mnohém inspirovat, případně se tu dozvíme zajímavé „rodinné zvyky“, které se v některých rodinách předávají z generace na generaci a pomáhají jejich členům přenášet se přes životní těžkosti a problémy ve vztazích.

Obzvlášť se mi líbil příběh o vytrvalosti lásky, kdy se člověku v těžké životní situaci stane „andělem“ někdo z jeho nejbližších s názvem Sport a láska.

Všechny příběhy jsou krátké a velice poetické – někdy na můj vkus až příliš „polopatické“ a „sladké“. Pokud ale máte tu správnou náladu ke čtení této knihy a dávkujete si příběhy po troškách, určitě se vyplatí nad podobnými příběhy zastavit a popřemýšlet. Třeba tu najdete i inspiraci, jak se stát „andělem“ pro druhé.

„Víš, že si ten deník píšu?“
„Jaký deník?“
Už jsem zapomněl, že jsme se známým před pár měsíci o nějakém „deníku andělů strážných“ hovořili. A když mi nyní jeho sedmnáctiletá sestra vykládala, jak si ten deník píše, nesecvaklo mi to.
„Bratr mi řekl, abych si, když nevím, co a jak, představila, co by o mně napsal anděl strážný. Do svého deníku…“

„A…?“
„A představila jsem si, co by napsal anděl strážný předtím, než bych sebou do kaluže flákla.“
Rozesmála se.
„Co by v tom deníku bylo?“
„Uvažovala jsem, a když jsem to vypřemýšlela…, bylo mi jasné, co mám dělat.“
„Tak co by o tobě anděl napsal?“

Usmála se. Začala hovořit. Hebce.
Jako by měla hrát anděla, jako by měla už jeho hlas při loutkovém představení. Jako by její anděl četl svůj deník.
„Kdybych nebyl anděl, napsal bych, že ta holka je idiotka,“ citovala pomyslný deník anděla strážce. „Ale kdyby o mně napsal, že jsem idiotka, měl by pravdu. Byla bych superidiotka, pokud bych udělala to, co jsem udělat chtěla…“

Pokývl jsem. Tohle zná asi každý. Uvědomí si, že udělal něco jako superidiot…
Ti, které napadne, že by mohli něco superidiotského udělat, ale neudělají to, mohou být šťastní.