Rozhovory na hraně zítřka

Autor knihy: Adam Folta
Nakladatelství: 65. pole

V roce 2019 u příležitosti 100 let české (a československé) státnosti vyšlo několik knih rozhovorů s inspirativními osobnostmi, které mají k tomuto tématu co říci. Adam Folta oslovil dvacet mužů a musím uznat, že jde o velice zajímavý výběr osobností: Tomáš Sedláček, Jindřich Šídlo, Marek Orko Vácha, Cyril Höschl, Radim Brdička, Karel Janeček, Jaroslav Flegr, Tomáš Klus, Stanislav Komárek, Miroslav Lipowski, Václav Marek, Matěj Stropnický, Jan Podzimek, Martin Soukup, Michael Žantovský, Josef Šlerka, Urza a Jaroslav Peregrin.

Adam Folta klade otázky z pozice nezkušeného mladíka, ale vede rozhovory velice zajímavě, někdy i konfrontuje jednu osobnost s názory některé z ostatních. Stojí za to podívat se na svět kolem nás i z jiných úhlů pohledu a nechat se inspirovat. Těšila jsem se na osobnosti, které sleduji dlouhodobě (Marek Orko Vácha, Tomáš Sedláček), ale příjemně mě překvapili i někteří, s kterými jsem dosud moc neměla tu čest (Václav Marek, Michael Žantovský, Urza).


Za všechny ukázka z rozhovoru s Michaelem Žantovským:

Jakou má podle vás Česká republika v současném světě prestiž?
Upřímně, pověst současné České republiky se zdaleka neblíží zvuku, jaký měla v devadesátých letech. Není to z důvodu, že by nám chtěl někdo škodit, ale spíš naší vlastní vinou. Nepůsobíme totiž jako země, která by se výrazným způsobem podílela na utváření mezinárodního prostředí, která by vlastním přínosem významně přispívala k sociální harmonii, kulturnímu obohacení, myšlenkovým inovacím a spoustě dalších věcí.


Podle mého názoru lze náš vývoj nejlépe poznat, podíváme-li se, jaká hysterie nastane, když – a já jí to strašně přeju – dvaadvacetiletá lyžařka jednou vyhraje na olympijských hrách v obřím slalomu a podruhé v paralelním slalomu na snowboardu. Najednou má celý národ pocit, že jsme jako kolektiv něco dokázali. V první řadě to dokázala ona jako jednotlivec, a dokonce v daném případě bez velké pomoci sportovních orgánů. Zadruhé jde o hezký sportovní úspěch a zaslouží si kytku a blahopřání a všechno, ale není to – při vší úctě – věc, kterou se Česká republika trvale zapíše do dějin.

Důležitost, kterou podobným záležitostem přikládáme, je v nepřímé úměře k tomu, jak jsme poztráceli schopnost tahu na branku v jiných oblastech. Kdy jsme ji, částečně díky Havlovi, ale nejen díky němu, skutečně měli, a proto se o nás psalo a mluvilo s respektem. Ale když nic nevymyslíte, nic neuděláte, nic do mezinárodního prostoru nepřidáte, tak jste jen jedna ze sto třiadevadesáti členských zemí Organizace spojených národů. Proč by nás měli brát nějak zvlášť v úvahu?