Říkali mu Pistolník

Autor knihy: František Kolouch
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

Životopis kněze, vězněného nacisty i komunisty, asi úplně nenaplnil očekávání, která jsem od něj měla po přečtení podtitulu „vězeň, kněz a převaděč“. Bohuslav Burian totiž od totalitních režimů nacismu a komunismu netrpěl bez svého vlastního přičinění a zcela nezaslouženě (jak to bylo například u faráře Josefa Toufara, který aktivně proti komunismu nic velkého nepodnikl), ale tyto režimy ho trestaly za jeho vlastní aktivitu – vždy velice odvážnou, někdy až zbrklou – a trest pak také dopadl na další lidi, kteří mu v jeho činnosti pomáhali. V tomto pohledu umožňuje osud kněze Bohuslava Buriana různé interpretace a myslím si, že to bude i důvodem, proč asi nikdy nebude oficiálně svatořečen, přestože zemřel v komunistickém vězení.

Kniha Františka Koloucha nejednoznačnosti v životních osudech Bohuslava Buriana nezastírá a snaží se nám představit jeho životní příběh co možná nejpravdivěji. Sledujeme Bohuslava od jeho dětství v Brně s velkou rodinou – a především s jeho nejmilejší sestrou Ludmilou, která pro něj po celý život zůstala nejbližším člověkem. Toužil stát se misionářem, a tak vstoupil do semináře řádu augustiniánů v Brně. Klášter ale sousedil s domem jeho rodiny, styky se svou rodinou nemusel příliš přerušit. Právě kvůli tomu, že se odvážně postavil za svoji sestru proti jejímu nadřízenému, který byl členem SA, byl Bohuslav uvězněn nacisty a proputoval několik nacistických koncentráků.

Po návratu z koncentračních táborů dokončil Bohuslav studia a roku 1947 byl vysvěcen na kněze a jmenován kaplanem ve Slavonicích. V rámci svého působení tam zorganizoval eucharistickou pouť k poutnímu místu za městem – ke kostelu Božího Těla:

V rámci příprav si v kronice města přečetl legendu o založení poutního místa a připomněli ji i při kázání dne 12. června občanům Slavonic: Roku 1279 v bouřlivé zimní noci byl vyloupen farní kostel ve Slavonicích. Byla též uloupena monstrance s Nejsvětější svátostí. Bůh sám ukázal lidem, že požaduje za tuto svatokrádež usmíření. Lidé zpozorovali, že za městem plápolá oheň, a tak se na to místo rozeběhli. Pastýř zde našel mezi kameny hostii. Když kněz ve smírném průvodu věřících tělo Kristovo přinesl zpět do města a farního chrámu, svatá hostie nevysvětlitelným způsobem zmizela a byla opět lidmi nalezena na onom pahorku za městem. To se opakovalo ještě jednou, a teprve když farář a lid slavnostně slíbili, že zde postaví svatyni, svátost byla bez problémů odnesena do farního kostela.

Dnes stojí na tom místě nádherný chrám, ale zajisté je obtížné a někdy i hrdinské vyznati chválu Bohu mezi lidmi, kteří jej nechtějí znáti a kteří třeba i bojují proti němu. Potom si dobře zapamatuj, milý křesťane, že jsi tím pravým vyznavačem, když dovedeš Boha vyznat a k němu se neochvějně hlásit, i když ti to přinese příkoří a posměch. „Jako mne pronásledovali, tak budou pronásledovat i vás. Po tom pozná svět, že jste moji učedníci.“ A to je tvé největší vyznamenání. Prorocká slova, která se měla naplnit. Bohuslav netušil, že i on bude brzy pro víru trpět a že toto kázání bylo ve Slavonicích jeho poslední.

Za přečtení pastýřského listu z 15. 6. 1949 byl Bohuslav zatčen a uvězněn. Po půl roce byl propuštěn, ale nesměl už se vrátit do Slavonic. Z dalšího kněžského působiště v Nové Vsi u Břeclavi emigroval ilegálně na západ: dostal se do Vídně, Salzburgu a Říma. Nejprve pomáhal uprchlíkům v Innsbrucku, pak začal převádět pronásledované přes hranice – především kněze a bohoslovce. Při této činnosti byl zatčen a vydán do Československa. Byl krutě mučen a odsouzen k vězení na 20 let. Odsouzeni byli i všichni, kdo mu v jeho činnosti pomáhali, včetně jeho sestry Ludmily. Po útěku z leopoldovské pevnosti byl týrán a na naprosté vyčerpání zemřel v komunistickém vězení.

Pokud byl přesvědčen, že jde o spravedlivou věc, pouštěl se Bohuslav do nebezpečí i bez ohledu na následky, neztrácel ale vtip, radostnou náladu a odvahu. Jeho celoživotním vzorem byl německý kněz Carl Sonnenschein, který se v duchu evangelia zaměřil na pomoc chudým a nezaměstnaným. Podle jeho vzoru se Bohuslav snažil všude, kam přišel, věnovat především lidem na okraji. I v různých věznicích našel prostor pro takovouto činnost. Jinak mě ještě z vedlejších postav zaujala Bohuslavova švagrová Jiřina, která „naučila Bohuslava úctě k eucharistii“. Byla to vskutku příkladná katolická rodina, kde se kněz učil eucharistické úctě od vlastní švagrové.

Velice výmluvné jsou i některé dopisy otce Bohuslava nejbližším z vězení, které jsou také připojeny: Dopis Ludmile z věznice Leopoldov z 24. července 1957 Drazí! Přijměte ode mne srdečný pozdrav se stálými vzpomínkami na Vás, zvláště teď, kdy je Liduška mezi Vámi. Velmi mne potěšil ten dopis o Tvém příchodu domů. Dovedu si představit, jaké to bylo přivítání. Však po tak dlouhé době! Mám z toho radost a hned jsem za to vzdal díky Pánu Bohu. Co teď dělají všichni naši? Děti mají prázdniny, to jistě někam pojedou, že? Co Emil, Alois a Jožka? Ovoce máte, jak doufám, letos dost, tak hleď toho, Liduško, užít! V zahradě je jistě klid, tak jak bývalo, tak si hleď odpočinout.

Co dělá Břetislav? Má již po dovolené? Škoda, že nejsem s Tebou doma, měli bychom si určitě kam zajet! Věřím však, že dá Bůh, že si spolu ještě někam zajedeme na zotavenou! Hleď se teď řádně zrekreovat, a to důkladně! Nespěchej s tím! Teď prší, ale ještě bude dlouho pěkné počasí, tak hleď užít přírody! Měl jsem radost z toho, že jsi měla tak dojemné rozloučení s kamarádkami a jistě i zase shledání. Jak jsi poslední dobou studovala a prováděla svou praxi? Jistě to bylo pro Tebe lepší a užitečnější. Doufám, že už máš ty šaty hotové, co jste s maminkou kupovaly. Brzy se pokusím opět o návštěvu! Napiš, kdo půjde s Tebou! Těším se, že Tě už uvidím! Hlavně na Tvojí svatbě, dá Bůh?!

Jenže těch peněz máš jistě málo. Co můžeš pořídit za ty peníze, co jsi dostala? Jak rád bych Ti pomohl! Nedávno jsem vyplnil dotazník Svazu protifašistických bojovníků, kde jsem podle výzvy v novinách uplatnil nárok na odškodné – bolestné, z doby vězení v roce 1943–1944 u I. G. Farben (Oswiecim – Buna). Přijde-li ze Západního Německa nějaká finanční částka, určil jsem to rodičům. Oni i Ty jste mne tehdy podporovali a je samozřejmé, že to bude také pro Tebe. Liduško, hleď v optimismu a klidu trávit svůj další život, všechny dny. Stále si hleď připomínat ten velký dar Boží, který máš: svobodu. Hned ráno každého dne, hned jak otevřeš oči, uvědom si, že se probouzíš do svobodného dne, doma. Vzdej Pánu za to dík a zasvěť mu a obětuj hned první okamžiky dne, i celý den.

Hleď si nepřipouštět příliš starostí dalšího života. Samozřejmě, že si to vyřešíš – manželství, zaměstnání atd. Vkládej však všecko do srdce Pána, skrze Pannu Marii. Udělej si též nějaký den volna sama pro sebe v přírodě, třebas na zahradě a u Svatostánku, zamysli se jako kdysi na exerciciích, ve světle věčných pravd a vlož vše do rukou Nejvyššího. Pozdrav Řehořovi, on má pěkné knihy, může Ti zapůjčit. Těším se na Vaše řádky.

Jiřina Forbelská